Za starých časů to byl čas chození do lesa na houby. Ne, neříkám, že dnes se nechodí. Chodí se do lesa a možná se nasbírá více hub než dříve. Ale ta poezie tu již není. I čas kopání brambor a pálení ohníčku suché natě chybí, do sadu sčesat jablka jde také málo kdo. Nebo dokonce „vydobejť koháty“ ze země, aby bylo napřesrok čím topit, protože ty loňské se budou spalovat v kuchyni letos. Za pastoušku si už děti s pasáčky také nechodí hrát oblíbené hry a opékat brambory v ohýnku, lézt po každém stromku a do samé tmy zůstávat za vsí, dokud někdo z chalupy nezavolal Matějííí, Ančkoóó, Kuboóó, honem domu, už bude klekání. Tím ves utichla do nočního klidu. Když byly pod střechou brambory, dumlík, mrkev a zelí, to pravý Roprachtický, nasbíralo se ještě „šipčí“ do“ paránních vomáček“ a na léčivé čaje, ještě obložit chalupu chvojím na zimu a „ucpať skouly“. Víte proč se ucpávaly skuliny? Protože „jabka, merkeu, cibul, zelí a starý báby nemaj rádi zejmu!“ Když bylo všechno pod střechou, sešli se všichni sousedi u Hanušovejch na mlatě a tady se tancovalo až běda. Ale první byl „terlun“ „jablíčkovej“ co pocházel z Dolní Kalný. V této době bývalo vidět i ptáčníky, jak lovili různé ptáčky na prodej bohatým lidem z města. Chudý člověk si šel poslechnout švitoření ptáčků do lesa a polí a nepotřeboval je chytat. A víte jak se říkávalo ptáčnickému řemeslu v našich horách? „Čiřbaření“. Teda se čiřbařilo. V tu samou dobu byl čas panských honů a to se chudoba pomněla. Chodili totiž na honech dělat naháněče a dohledávače, a jak mohli, hned nějakou střelenou zvěř ukryli a po setmění si pro ní došli. Nebo sledovali postřelenou zvěř až kam zaběhne a po honu si jí dohledali sami. To bývalo dobře v horských chalupách. Nakonec byl čas Dušiček, vzpomínalo se na zesnulé a hrobníci do zásoby kopali hroby, aby z kraje zimy bylo kam pohřbívat. Když země promrzla, muselo se s pohřbíváním počkat do jara a nebožtík se nechával na půdě chalupy jako v mrazničce. Ale dost povídání o horském podzimu. Počkejte si na zimní.

Každý rok 24. června, kdy svátek slaví Jan, se v předvečer na panských lukách nebo na jiném travnatém prostranství scházeli mladí a nezadaní. Rozdělal se svatojánský oheň, zpívalo se, hrálo se, tančilo se, zkrátka "blbli, jako malí". Jakmile však odbila půlnoc, chlapci se chytli za ramena a v tichosti stáli. Děvčata se v tichosti rozprchla do okolí a snažila se nasbírat "devatero bejlí". Když našla, v tichosti zalehla do trávy a začala plést věneček. U ohně s chlapci byla osoba, dnes bychom jí nazvali svědkyně u svatby, dříve jí říkali poslední starosvatbí, na Krkonoších se více používal název starosvatka. Tato starosvatka v určitou chvíli zakřičela: "Nechť se děje vůle páně - to je vaše chvíle, jinoši!". V tichosti se chlapci rozprchli po okolí. Pokud chlapec narazil na děvče, většinou se stalo, že si jí do roka a do dne vzal. Co se dělo v trávě, rači necháme na fantazii každého z nás. Pokud se však stalo, že chlapec žádnou dívku nenašel, vrátil se k ohni, kde se začalo zpívat, tančit, prostě "blbnout". Pokud se tak stalo dívce, vrátila se s věnečkem pod živůtkem také k ohni a pokračovala v zábavě. K ránu se vrátila domů, věneček si dala pod polštář a spala na něm tu noc a ještě dalších devět. Před usnutím pak měla myslet na svého milého. Vše zakončím slovy kovářky Pitrmucové z Horní Branné: "To by v tom byl čert, aby to nevyšlo.".

Tento zvyk byl oblíbený především v západních Krkonoších (Kněžice, Mrklov,...). Na Štědrý den kolem třetí hodiny odpoledne, kdy hospodyňky začaly připravovat večeři a kdy atmosféra "začala houstnout", vzal hospodář všechnu omladinu, nandal jim na záda seno, zeleninu, ovoce, brambory a ještě další "dobroty", a všichni společně vyrazili do lesa. Nemířili ke krmelci, našli se tzv. viklák. To byl strom, který se zhruba v jednom metru nad zemí větvil, tam dali nejdříve seno a na něj se pak položily všechny dobroty, které s sebou táhli. Když ten rok hodně napadlo, tak rukama ten sníh odhrnuli. Než to celé připravili, trvalo to mnohdy i hodinu. Pak se od vikláku odstoupilo a čekalo se. Vůně sena a jídla zanedlouho přilákala lesní zvířátka. Jak krásný to musel být pocit, když stojíte pár metrů od pasoucí se srnky, které dnes můžeme vidět tak možná z dopravních prostředků, to si mnoho z nás neumí představit. Je možné, že ještě někde bychom tento zvyk našli.