Video - průvod (160 Krkonošský Horal)

Oficiální stránky 50.ročníku

Festivalová cesta

Naše vystoupení

Letošního roku jsme se souborem navštívili město Bolzáno v Tyrolsku v severní Itálii. Jako každý rok, tak i letos jsme se účastnili mezinárodního folklorního festivalu, který se koná každý rok v jiném státě Evropy a vždy pod názvem Europeade, což je Evropské setkání folkloristů. Je to největší festival svého druhu na světě, kam každá země EU vysílá své zástupce a ti reprezentují zároveň svůj region a národopisnou oblast. Třeba náš soubor Krkonošský horal je zástupcem České republiky, regionu Krkonoše a oblasti Vrchlabí. Jen nechápu, proč soubor Špindleráček, který sídlí o patnáct km dál a dělá stejný folklor jako my, teda český, se představil jako „Folklor Grupe Spindleracek Böhmen“, a pod tímto názvem byl i oficiálně uváděn na všech představeních.
Pobyt v Bolzánu byl odlišný od jiných Europead tím, že například jsme byli ubytováni v jedné obrovské výstavní hale, která byla rozdělena přepážkami z papundeklu do jakýchsi přihrádek, ve kterých byly jednotlivé soubory ubytovány. Pod jednou střechou tak spalo asi 3500 až 3800 lidí, což byl cvrkot. Na jídlo se jezdilo vlakem (normální železnicí) jednu zastávku do centra města a pak se šlo asi dva km pěšky. Velmi krásná procházka starými uličkami Bolzána. Nebo se jelo kloubovým autobusem asi dvacet minut, který nás dovezl mnohem blíž ke stanu, ve kterém byla jídelna. Ale bylo to větší dobrodružství, neboť takovým busem cestovalo leckdy několik souborů najednou, v krojích, s nástroji hudebními a dekorací a nikdo po celou cestu nezavřel papulu, tudíž to byl Babylon v krabičce sardinek. Vystupovalo se na náměstích a v ulicích města a bylo to velmi krásné a působivé. Obyvatelé Bolzána byli vstřícní a bylo znát, že jim hudba, tanec i zpěv ze zemí Evropy lahodí. Počasí nám velmi přálo, ve stínu bylo stále vysoko nad třicet stupňů, nemoci a neduhy nás netrápily, co teda dodat - jen častěji a větší kapky! Už se těšíme na rok 2011, kdy našim cílem bude město Tartu v Estonsku, kam se velmi těšíme.

Do litevského přístavního města Klaipeda na 46. Europeadu jsme cestovali „nabušeni“ touhou uspět a ukázat se v dobrém světle. Taková sláva, jako je největší folklorostická přehlídka na světě každý rok se opakující a vždy na jiném místě starého kontinentu, není legrace. Ubytovat na týden až sedm tisíc lidí a nakrmit je, všem zajistit možnost tančit v ulicích města na provizorních tanečních parketech a předvěst se, to je obrovský úkol. V Klaipedě se to ale podařilo.
      Ještě jsme se stačili vykoupat v Baltickém moři za krásného počasí, navštívili jsme delfinárium a někteří i několik krásných chrámů - velmi starobylých a výstavních. K tomu jsme téměř každý den tančili ve městě a zúčastnili jsme se oficiální pěvecké přehlídky s naším chórem. Zazpívali jsme hymnus „Tam na horách“ a to trojhlasně. Povedlo se! Ze všech prožitků a různých radostí jsme nezapomněli trénovat finálový tanec, postavený na nádhernou muziku z Moravy od souboru Bajdyš z Třebíče. Na tuto hudbu tančila celá národní skupina ČR. Tak před nedělním finálovým večerem jsme několikrát celou variaci přecvičili a než jsme se nadáli, stáli jsme na finálovém parketu a předváděli sedmi tisícům diváků v přírodním amfiteátru to nejlepší z Čech a Moravy. Líbili jsme se, hlavně sólový pár Jirouš - Wlasaková, protože při zvedačce zanechal sukni tanečnice na parketu a nad hlavou tanečníka se ocitla tanečnice pouze ve spodničce. Však prvně, by ne? Na mládí se každý rád podívá a právě proto diváci tak bouřlivě tleskali. Potom už jen následovalo loučení s Klaipedou a ráno byl odjezd domů. Ještě jen noční zastávka na cestě tam i zpět v kempu ve Waršavě, přespání v chtičkách a je tu nástup poslední noci, který nás zastihne na území ČR v České Skalici v soukromé restauraci, kde ještě po deváté hodině večerní nás uctí minutkovým jídlem znavených pocestných na cestě domů.
      Půlnoc nás vítá před Kulturním domem Střelnice ve Vrchlabí, kde ještě naposledy si říkáme Ahoj. Tím končí cestování do Klaipedy v Litvě za Europeade.

Vzpomínky! Jak toto slovo evokuje k vypětí mozek, aby si osvěžil a připomněl vše, co v několika minulých dnech či týdnech prožité bylo a nemá být zapomenuto. Rychle se zorientovat v událostech předchozích, které nás potkaly a v myšlenkách vydat svědectví o dnech, které se vryly do paměti jako nezapomenutelné zážitky ve znamení klidu, míru a snášenlivosti. Semkněte se blíže a poslyšte slova vzpomínání mého tak, jak jsem si je zapamatoval já.
      Je den dvacátý prvý měsíce července a můj /náš/ soubor se schází k započetí cesty na veletrh folklorního dovádění ve městě Martigny ve Švýcarské federaci pod jménem 45. Europeade . Chystáme své věci, kroje, dekoraci, prapory EU, státu, města a souboru, spací potřeby a stany, balíky nápojů a žehlící potřeby, jako prkna, rukávníky, žehličky napařovací velké i mini, prací potřeby včetně mini pračky a sušičky, agregát chladící pro soudek piva Krakonoš, hromady zavazadel osobních. Jak může parta lidí v počtu třiceti kousků mít takovou hromadu osobních zbytečností. Jak se to má vejít do autobusu firmy Jeřábkova osobní doprava, kterou jsme si jako nejlepší, zvolili? Autobus nemá vlek, já jako šéf šílím nad těmi balíky a z plného hrdla nadávám. Žena má mi klade na srdce, že nemám nadávat, neboť jsem vydal zákaz nadávání a pospíchání. Ano, nepospícháme a nadávat již nebudu, neboť s pomocí všech a řidiče Ládi zvláště, se nám podařilo do busu narvat všechno a ještě nám zůstalo místo na dva lidi, které cestou posbíráme v Jičíně a v Praze. Ale věřte mně, každý rok vezeme hromadu hovadin sebou, ale letos to bylo hovadin mrtě, možná že ásm, což je osmina habaděj. Autobus byl narván až do alelujá a největší úspěch byl, že všichni měli svá místa k sezení a nebylo třeba provádět přeskupení. Hodina odjezdu se blížila, loučení s rodinami, snoubenci a družkami proběhlo v pohodě a najednou jsem vydal příkaz k započetí cesty. Autobus se hnul směrem k Praze, Budějovicím a dolnímu Dvořišti, kde je nařízená přestávka v jízdě a všichni si ve zdejším Motorestu dávají poslední teplé jídlo na území ČR. Nejprve ale nabíráme kurz na Jičín, kde přistupuje flašinetář Petr Kozák z Hradce Králové, se svým vybavením na kolečkách, jak nazýváme sto let starý flašinet, jenž on obsluhuje. Jen mimochodem, cena toho „vehiklu“ je asi 26 000 Euro dle klasifikace v EU. Tak že v kufru busu nacházíme naprosto vyhovující místo pro přístroj a jistíme to několika spacáky, aby nedošlo k újmě. Potom na Černém Mostě v Praze přistupuje můj syn Petr, který jede opět, co by oficiální překladatel a tlumočník. A jedemééé. Tábor, Budějice, pak dlouho nic a jsou tu hranice a Dolní Dvořiště. Teď je teprve čas na ten slibovaný gáblik, v podobě svíčkové, guláše, smaženého sýra, brabců se zelím a knedlíkem a přirozeně i vepřozeloknedlo. Je i pár takových, kteří si zvolí jídlo netradiční, jako palačinky s jogurtem, buchtičky se šodó, Krakonošův šleh po jihočesku, anebo nějakou polévku s houskou, se stejným základem. Ti všichni jsou ale adepty na poblití autobusu během jízdy, neboť slovy Cardala, nemají ten patřičný základ! Hranici máme za zády a jsme v Rakousku. Cesta na Linz a dále na Salzburg proběhla naprosto bez problému, neboť dálnice neskýtají mnoho možností pro pozdvižení kolektivu, krom zastavení na benzínových čerpacích stanicích, kde se vždycky umíme uvolnit dle svého naturelu. U Schorflingu jsme odbočili z dálnice k jezeru Attersee, kolem kterého jsme po krásné silnici provedli okružní jízdu za poznáním zdejšího kraje a vesnic a městeček, jejž jezero lemují, a jsou oázou rekreační a oddychové zóny občanů Rakouska. Opravdu je to přenádherný kout země a skýtá nenapodobitelné scenerie. Opustili jsme toto jezero a následně se opět objevilo jezero další, Mondsee, které se nám mělo stát útočištěm pro následující noc. Bylo již kolem devatenácté hodiny a my potřebovali nalézt nějaký kemp. Bohužel, všechny byly obsazeny a tak jsme jeli okolo jezera stále dál, až se nám podařilo ukecat jednoho majitele kempu pod Orlí skálou, že nás ubytoval. Autobus již musel zastavit kola, neboť technická přestávka v jízdě je zákonem pro řidiče, takže se rychle stavěly stany, rozbalovalo jídlo z domova a pomalu jsme se připravovali na noc. Někteří jedinci si šli ještě zaplavat do jezera, jiní holdovali neřízenému odpočinku ve zdejší restauraci a jiní, odvážnější, si vyšli na procházku. Nakonec jsme se okolo jedenadvacáté hodiny sešli všichni na břehu jezera Mondsee a společně zpívali písničky při doprovodu kytar a harmonik. Až jsem žasl, jako neoblomný šéf, jak se v tuto chvíli lidé z mého /našeho/ souboru navzájem snášeli, jak se měli prostě rádi. Rozuměli si a já s Evou, svojí ženou, jsme byli šťastni a přáli si, aby ze shůry všechno viděla moje máti, zakladatelka souboru, jak to klape a libě zní. To bylo až do okamžiku, kdy jsme šli všichni spát. Každý zalezl do svého stanu, ustlal si ve spacím pytli a začal snít. Stan můj a mé ženy byl mini, měl malý vlez a byl krátký. Když se mi podařilo narvat do malého otvoru mou ženu a ta se konečně do útrob stanu dostala, narval jsem se tam i já a bylo neštěstí. Oba najednou jsme se nemohli vsoukat do spacích pytlů, tak že jsme to dělali na pořadí. Chvíli ty, potom já, pak zase ty a zase já. Nevím co si o našem komentáři k události mysleli souboráci, ale dle jejich smíchu a pošklebování si jistě představovali to nejhroznější, k čemuž může mezi babičkou a dědečkem dojít a sice, že se nevejdou na lehací plochu. Potom ještě vyvstal problém s kabelem, na kterém jsem ležel a který vedl od zdrojové skřínky naším pozemkem k nějakému přívěsu. Vyřešila to tuším, Iva Kubátová, která ten kabel zpod mojí prcinky vyrval a odhodil někam opodál a já měl klid. Chvíli. Během noci se strhl liják a nevím kdy, ale bylo to hlasité, mi žena nadávala, že tak krauskej stan eště vh životě neviďála a že má mokrý i spoďáry. Já eště chvíli deržál hubu ale pak sem to nevyderžál a poudám: Máš taky mokrou palici, jako já? A spacák máš taky mokrej? Vona chvíli byla ticho a pak vyherkla: Ty vole stará! Tendle stan hodíš do popelnice, páč sparchantilejší zasraninu sem jak živa neviďála! To eště nevěděla, že ležíme v malinkatým jezírku, páč sem po ulezení do stanu nemoh už zauřít ten podělanej zips, co se tím stan zadělává na noc. A tím nám do „pokojíčku“ napršelo dobrejch deseť litrů vody. Soubor se dávil ráno smíchem a má žena chroptila vztekem. Každýmu si říkala vo panáka kořalky, jen aby se neklepala zimou. Šak taky naše spacáky a stan se sušily dva dny. Ostatní ale byli jako v pokojíčku a tak naše mise mohla pokračovať.
      Ráno se všechno zabalilo, rozloučili jsme se s majitelem a hajdy na další štaci. Cílem byl Innsbruck. Našli jsme své ověřené parkoviště pro autobusy pod Olympijskými skoky, kde tradičně parkujeme. Soubor okamžitě vyrazil na obhlídku města Innsbruck, aby stihl všude nadělat památeční fota a filmy, a když se dostatečně realizoval co by turisté, vraceli se postupně na parkoviště k autobusu, kde já zatím organizoval nácvikovou pro vystoupení v Martigny. Hudba byla připravena, tanečníci nastoupili a začalo se trénovat. Nebyla to žádná legrace, neboť jsem stále neviděl před očima ten obraz tance, který jsem si představoval. Čtyři hodiny zkoušení jednoho tance, jedné sestavy, jednoho předvedení, to není žádná legrace. Viděl jsem a bylo mě ženou i asistentkou Pavlínou připomínáno, že tanečníci již nerozlišují levou a pravou! Byli unaveni. Konec, volná zábava, příprava k odjezdu a hurá na Martigny. Jen ta cesta, kterou jsem našel na mapách a kam povedu řidiče s tou velkou krávou zvanou autobus, ve mně vyvolávaly zděšení a bobky. Před ostatními jsem však dělal haura a machra. Dyť de vo perd. Trošku nahoru, pak dolu, pak zasejc nahoru a vo trošku vejš a pak zasejc dolu, drobek dýl.
      Opouštíme Innsbruck, je tma a datem jsme na dvacátém druhém červenci, někdy okolo dvacet dva hodin. Je tma a soubor na palubě zpívá a raduje se. Někteří, potřební, spí. Nikdo nesleduje cestu, která ubíhá za okny busu a tak po několika hodinách míjíme Lechtensteinsko, a jeho hlavní město Vaduz, a ženeme se po dálnici k městu Chur, kde po dvaceti kilometrech odbočíme vpravo na Muster a Adermatt a Brig. Hezky se to říká, ale ta trasa dlouhá necelých dvě stě kilometrů, dokáže namíchnout ne jednoho řidiče busu, a dokáže ho vycucat z energie tak, že na nejbližší zastávce spadne pod volant a spí jako nemluvně. Při odbočení u městečka Reistenau jsme najeli na silnicí, širokou asi tak, jako je spojnice od Valteřický silnice do Horní Branné. Autobus se tam nevyhne s osobákem, stále se stoupá do vrchu a místy je stoupání 14%. Řidiči asi ví, co píši. Podle silnice je ozubená dráha, to uvádím pro orientaci. Všude po stranách silnice jsou proti lavinové tarasy a pasou se tam kravky. Nikde, na celé trase, není benzínové čerpadlo. První průsmyk přejíždíte ve výšce 1456 m. n. m. Pak jedete dolů z kopce a máte radost, že je to za vámi. Najednou začnete znovu serpentinami stoupat nahoru do vrchu a začínáte si vzpomínat na nějakou modlitbičku, protože se vám chce blejt a zrovna si nemůžete vzpomenout, kde máte nějaký igeliťák, igelitovou tašku, nebo třeba přímo svůj ruksak, kam by bylo dobré si odložit, abyste nemuseli potom drhnout celý autobus. To už ale řidič kroutí se slovy „do pedele, ta sviňa nemá konce“ druhou zatáčku a jen letmo si všimá, že za krajnicí této autostrády leží věčný sníh, zvaný alpský ledovec. Náš superbus Bova se nachází ve výšce 2466 m.n.m. a přejíždíme další rozvodí. Slyším řidiče, jak sám pro sebe v několika následných zatáčkách, ve spádu 14% říká nahlas, „pod náma je díra nějakejch 800 m a já ani nevím, estli jedu po silnici, nebo ne.“ Pak dodává, že kerej belbec si tu cestu vymyslel a já se choulím na sedadle malinkej, menší až nejmenší, aby to neprasklo, že tím belbounem sem já. Ale Láďa se derží a jede stále dál. Dívám se palubou do zadku autokáru a sem rád, že šichni cherněj. Dyby nechrněli, tak by se zjančili a zeblili by celej bus kh nepoznání a možná by se i posráli. Pak sme dorazili do nížin Švýcarskejch, k měst Birg, dál pak Visp, Sierre a když jsme minuli Sion, bylo nám hej a fajn. Probouzel se nový den, všechno to vonělo venkovem a všude se ve slunci hřály vinice. Všude byla vinná réva a z krajiny vanul klid a mír. Najednou v rovině lemované třítisícovými štíty Alp se zjevilo město Martigny, malé provinční město se šestnácti tisíci obyvateli, oděné do krásy, čistoty a starobylosti. Sjeli jsme z dálnice vpravo do podjezdu a poté odbočili vlevo ke sportovnímu areálu CERM. Jsme v cíli, jako pátá výprava z dvou set dvaceti šesti výprav. Pátý autobus v řadě na parkovišti a z něho vystupuje Krkonošský horal, zástupce České národní výpravy, nositel tradic z Krkonoš, města Vrchlabí. Rozviňte prapory, jsme v cíli.
      Je devátá hodina ranní a jdeme se hlásit k přijetí. Stojíme v řadě souborových zástupců a najednou se rozletí dveře vstupní haly CERMu a vstupuje prošedivělý pán. Smekám klobouk a s pozdravem „Helóó mister Petrsen“podávám ruku tomu nejpovolanějšímu. Rovněž tak činí kapelmistr Kunert a můj syn Petr. Pár zdvořilostních fráziček, poklepání po ramenou a přání hezkého dne. To je setkání hned napoprvé s prezidentem Europeade. Pak nezbytné formality přijetí, registrace, pokyny k ubytování, stravování a náhle je tady čekání na domorodého průvodce. Člen štábu volá mobilem někam do světa a hned nás ujišťuje, že náš průvodce tu bude co by dupl. /To platí všude a je to hned! /Valí se k naší skupince osiřelců zavalitý bodrý chlapík, který „francouzky“ něco haleká a my se radujeme. Jen kapelmistr Kunert rozumí, neboť umí franštinu a ví, co příchozí říká. Ptá se, kudy jsme přijeli, jaká byla cesta atd. Odpovídáme. Ptá se znovu, kudy jsme přijeli. Odpovídá Petr i Kunert a on se ten belbec znovu ptá, kudy sme jako přijeli. Poudám svýmu klukoj: řekni mu, že vod Churu na Brig. Přes ty kopce. Můj kluk vodpovídá, že mu to řekl už třikrát. Von čuměl jako tydýt a nechápal. Tak sme mu to řekli eště jennou, že vod Churu na Muster dolu na Adermat a Fiesch. Vodf Brigu že už to šlo. Von se chytil za hlavu a poudal, že tou cestou jezděj auta jen vh létě a spíš terenní, a vh zimě, že se tam nejezdí. Autobusy tam prej nesměj vůbec. To je diuný, náš tam jel jako perd a nikomu to nevadilo. Jen moje paní poudala, buď rád belboune, že šichni spali. Jinak by tě poblili vh těch zatáčkách a eště by tě zmlátili. Děkuji, že spinkali.
      Vracíme se k celé skupině horaláků, abychom jim představili našeho průvodce, seznámili je s dalším programem a vysvětlili, co bude, když nebude. Všichni omrkli Freda, jak se průvodce jmenuje, dokonce přijali možnost volna na místě, /parkoviště autobusů/, neboť náš „budoár“ se nesměl pár hodin hnout z místa, neboť řidič měl povinnou přestávku v jízdě a autobusu se nesmělo hnout kolo. Někteří ve stínu sebou plácli na zem a okamžitě usnuli, jiní se odebrali do města na průzkum, další pak nastoupili výlet na hrad, který nad městem čněl. Já také! Cesta na hrad byla zajímavá, stále se šlo vinicemi a sem tam bylo vidět hospodáře, jak nehospodárně plundruje tvořící se hrozny vína na keřích. Na otázku proč tak hnusně fláká ty hrozny a hází je na zem nám vysvětlil, /pomocí rukou, nohou, mimiky obličeje a různým zvukovým znamením, že na keříku révy musí zůstat jen pár hroznů, aby byly veliké kuličky. Když tam zůstanou všechny, budou prťavé, kyselé a blbé pro výrobu vína. Jako vinař- konzument mu dávám za pravdu a přeji mu, aby bylo kuliček co nejvíce a co největších. Lezeme dál na hrad. Na vrcholu hradní věže mám pocit, že se věž celá kymácí, chvěje a kindá sebou sem a tam. Mám hnusnej pocit, že se zřítí. Kolegyně Pavlína mě ubezpečuje, že se věž nekymácí, že to dělá rozbouřené krevní řečiště v mých útrobách, že se vlastně klepu, chvěji a potácím já. Výborně! Tak je vše v pořádku, když ta věž stojí pevně! A já? Já se z toho nepodělám, byť bych byl kardiak pokročilého věku. Jen v duchu lituji, že nesedím dole pod hradem v malebné hospůdce a nekonzumuji již vylisované kuličky hroznů a se zakloněnou hlavou se nedívám do výšin hradní věže na blbouny, kteří se tam vydrancali. Takhle ten vydrancanej jsem já a někdo se na mě, jako na blbouna dívá ze zdolejška.
      Přichází pozdní odpoledne, všichni si vykládají první dojmy z pobytu ve městě a pomalu nastupují do autobusu, který se již může opět hýbat. Pod dohledem Freda ho hýbáme směrem do vesničky Chátrat, která je na okraji Martigny a kde máme ubytování. Já a můj syn jsme tam již byli s Fredem, abychom „ubytovnu“ převzali. Jeli jsme jeho autem. Při prvním setkání s ubytovnou syn utrousil větičku, kterou nemohu interpretovat. Konečně je to vojenský důstojník a stavař, tak také věděl co komentuje. Já se jen chechtal a na zpáteční cestě za kolektivem jsem utrousil, že až to uviděj, /ten kolektiv tu ubytovnu/ tak se poserou a já taky, smíchem. Tak teda jedeme autobusem na ubytovnu, míjíme krásné staré vinařské usedlosti a super moderní novostavby, kladně hodnotíme že všude jsou postavené nové ulice a chodníky pro pěší, krásná parkoviště a stezky pro cyklisty, všechno je čisté a náramné. Zastavujeme u zbrusu nové školní budovy, jednopatrové, uprostřed zeleně a vedle velikého hřiště. Vydávám pokyn k opuštění busu, „vemte si zatím jen nejnutnější a jdeme se zabydlet“. Poroučím. Správce školy s Fredem otevírají dveře do podzemí, procházíme asi třicet metrů dlouhou podzemní chodbou do velkých tří podzemních sálů s postelemi a regály pro materiál a já se očividně bavím pohledem na vytřeštěné oči a šílené ksichty horaláků /napříč věkovým spektrem/. Považte! Oni nemluví!!! Jsme asi pět metrů pod základy školy, v protiatomovém bunkru civilní obrany Švýcarské federace a tento se na pár dní stává našim domovem. Stává se neuvěřitelné! Během několika málo okamžiků horaláci začínají milovat svůj bunkřík a začínají se tam i zabydlovat. Hodinu poté je všude nevýslovný bordel a všude se válejí nějaké svršky a předměty a všichni si připadají lépe, než doma. Jediná sprcha byla, když jsem souboru řekl, že tam budeme bydlet s rumunským souborem jako jedna rodina, což za několik hodin neplatilo, neboť jim Petr oznámil, že bunkřík je jenom náš, že soubor z Rumunska nedojede. V tuto chvíli kapelník Míla Kunert prohlásil, že miluje svůj bunkřík, že ho má rád. Od té doby ho měl rád každý. Měli jsme své zázemí, krásné záchody, sprchy, umývárnu a kdo nechtěl být viděn a slyšen, stačilo jenom zavřít třicet centimetrů silné železobetonové dveře a byl klid. Byli jsme jako v pokojíčku.
      Na večer /po večeři/ jsme měli schůzku s ostatními soubory, abychom secvičili muziku na zítřejší hromadné vystoupení. Jednalo se hlavně o hudebníky, tak tanečníci nastoupili před školou a začalo se trénovat tancování. Pozice, figuráž, upravit detaily choreografie, opravit postoje tanečníků, sladit vše potřebné. Dřeli jsme asi hodinu. Pak manželka a manažerka souboru zavelela nástup k odjezdu na večeři do CERMu, kde již vojáci Armády Švýcarské federace měli navařeno pro asi šest tisíc hladových krků. Odjezd, ať neváháme. V česku totiž platí, že kdo zaváhá – nežere. To ještě nevíme, že zde to neplatí. Po večeři se soustředíme u autobusu na parkovišti, kde kousek dál je vyčleněn plac na naší hudební zkoušku. Kunert jako kapelník si muzikanty odvádí na místo, tanečníci se jdou také podívat a já zůstávám na palubě busu u šálku dobré kávy. Po několika okamžicích přibíhá ze zkoušky Pavlína Zdeňková a rozhořčeně sděluje, ať si tam laskavě jdu, že něco není v pořádku s muzikou. Odpovídám, že nejdu, že mě je jasné že se muzika neshoduje s tím, co bylo domluvené, že jsem to čekal. A také jsem se nešel podívat. Mezi tím dobíhají ostatní tanečníci a jeden přes druhého řvou, že si Špindleráček přidal šestnáct taktů muziky, že to je průser. Uznávám že ano, neboť v předvečer gala stoupení se dozvědět, že tanec nabiflovaný ze studeného hrnce se prodlužuje o jednu celou sloku, je prostě „fopá“ jak ušité. Na otázku co budeme dělat odpovídám že je jen jediná možnost, že se soubor Krkonošský horal neúčastní zahajovacího slavnostního programu. Společné vedení souboru velí k ústupu, teda k návratu na ubikaci – do bunkru. Odjíždíme. Cítím ve členech souboru veliké napětí, jedni jsou totálně rozhozeni, jiní bez nálady, někteří se dokonce snaží vedení Špindleráčku omluvit, že to neudělali naschvál. Se vším souhlasím, ale odpovídám za soubor po umělecké stránce a nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby soubor ukončil své vystoupení šestnáct taktů před koncem celé produkce. Stál by tam jako tvrdé „Y“ a ostuda by byla nezměřitelná. Tomu zabráním vší silou! I za cenu oficiálního protestu u Mezinárodního výboru Europeade. Jsme opět na cvičišti, znovu se snažíme něco s tancem udělat a nějak přidat těch neskutečně dlouhých šestnáct taktů. Nejde to! Nervozita a nenálada jsou silnější. Dokonce vidím na vlastní oči vzteky plakat dospělé chlapy nad bezbranností, ve které se ocitli. Je už tma a tak velím rozchod, hudbo hraj, vy tančete jen pro sebe, pro zábavu a uklidněte se, říkám všem. Já si při sklence dobrého vína promyslím, co dál. Myslím si v duchu. Všichni mě jdou z cesty, sedím si v koutku dvorečka a přemýšlím. Pozoruji jednotlivé tanečníky a tanečnice při projevu a stále více se utvrzuji, že to zítra nějak dopadne, že to prostě zvládnou. Jdeme spát a tak všichni uléhají na své postýlky unaveni, vyčerpáni a nervozní. Jen kapelmistr, já a má žena, houslistka a nejstarší tanečníci stále neležíme a vypravujeme si zážitky ze života. Hodně nahlas se smějeme, řádíme a tím kompenzujeme svou nervozitu. Vedle nás v jakémsi kamrlíku bydlí dva příslušníci civilní obrany, kteří dbají na zdárný chod vzduchotechniky a vybavení bunkru a zároveň jsou ochrankou nás všech. Protože je dostali do spárů naši přední tanečníci, kteří těmto hochům ve službě nalili českého piva Krakonoš několikrát rychle po sobě jdouce, stali jsme se záhy ochrankou my jejich. Uložili jsme je do postýlek a celý bunkr utichl.
      Je ráno 24.7. a my vstáváme opět do nádherného slunečného dne. Snídaně probíhá v místě, teda ve škole nad „námi“, potom nezbytné kafíčko si vychutnat a jak se tak dívám, všichni si odpočinuli a mají dobrou náladu. Od půl jedenácté máme první vystoupení ve městě, na hlavním martignickém náměstí. Dopít kávu, velím, nástup a jde se nacvičovat. Hudba se chápe vercajku, tanečníci nastupují do pozice, zpěvačky jsou rovněž na svém místě a já mohu začít. Po mém boku mám své zázemí v podobě syna, manželky a průvodce Freda a Loru, která měla být s Rumuny a když nepřijeli, tak se přidala k nám. Celému souboru vysvětluji situaci, svůj záměr a opatření se závěrem nacvičené skladby. Petr vše překládá našim hostitelům, aby i oni byli zasvěceni do problému, ve kterém jsme se ocitli. Tečka. Hudba začíná hrát, tanečníci se uvolňují se sevření stresu a začíná „koncert“ dle mých představ. Ještě několikrát to zopakujeme pro jistotu a abych se utvrdil, že mám kolektiv tanečníků, za který se nemusíme my ostatní stydět. Zvládají to. Tak převlékat do krojů, načinčat se a hajdy na první vystoupení. Na náměstí Place du Manout a v Kiosque a Musique již diváci čekají. Naše půlhodinka se vydařila, krásně jsme si zatančili na zeleném koberci pod střechou hudebního altánu /nejlepší ochrana proti sálajícímu slunci/, pod korunami mocných lip. Blíží se poledne, musíme se přesunout do CERMu na oběd a potom po přestávce opět vykročit na náměstí Manoir, abychom v 15.30 stihli provést další vystoupení. Tam to je horší, neboť tančíme a zpíváme pod přímou palbou slunečních paprsků a já se jenom obávám, aby někdo nezkolaboval. Pomocnou ruku ale podali Fred s Lorou, kteří rozdávají lahvičky s vodou všem účinkujícím a stále kontrolují náš stav. Foto dokumentarista Tomáš Bajer a Petr běhají s kamerami a točí a točí. Je konec, dávám nějaký čas rozchod aby se souboráci rozběhli mezi stánky a něco si koupili. Mě Fred zve stranou do stínu a jako šéfovi mi podává lahvičku /malinkou/ s vychlazeným bílím vínem, které přišlo tůze vhod. Poté se odebíráme tančícími a hrajícími ulicemi města zpět k CERMu na večeři. Žádný spěch, pěkně pomalu, abychom stačili odpovídat na pozdravy. Všude zní „helou“. Snad právě proto je Europeade tak zvláštní. Všichni se navzájem zdraví, kynou si a nikam nepospíchají. Dobrou chuť k večeři, přátelé a já počkám u autobusu – loučím se, se všemi.
      Čeká nás večerní vystoupení v amfiteátru, zahajovací a slavnostní. Udílím ještě celému mančaftu poslední pokyny, dávám rady a předávám velení. Chci být sám a sám si prožít to, na co jsem sebe i kolektiv připravoval celý předchozí rok. Beru stativ a kameru, loučím se slovy přání štěstí a jdu. Nacházím si místo na hradbách, proti „našemu“ čtverci a čekám na slavnostní zahájení. Ve společenském obleku, s kravatou, trikolorou a jmenovkou na hrudi očekávám stojíc na nejvyšším bodě hradeb mou skupinu. Já jsem zapomněl dodat, že amfiteátr pochází z dob Říma a založení římské osady na místě dnešního Martigny.Proto ty hradby. Proběhly všechny zahajovací ceremoniály, začaly se střídat jednotlivé národní skupiny až přišla řada na skupinu Českou. Kohútek, Krkonošský horal, Špindleráček a Plzeňaček. Hudba začala hrát a myslím si že to dopadlo všechno dobře. Pódia ožila typickou muzikou z Čech, živá rytmika a pohybový výraz tanečníků také svědčil o umu a dokonalosti tanečního vyspění. Fajn to bylo a když jsem scházel za svým kolektivem, potkalo mne pár skupin a že mne již znali, gratulovali mně. Hezký pocit pro šéfa. Najednou jsem stál uprostřed ty mojí bandy, vedle mne má žena a bylo nám všem dobře. Povinná vystoupení máme všechna za sebou, dál už si budeme jen užívat. Neskrýval jsem svojí radost nad provedeným vystoupením a přiznám se že i dojetí. Do toho všeho, jak jsme stáli za amfiteátrem a radovali se, se ke mně a mé ženě naklonil Fred s Lorou a řekli nám, že k nám jde prezident Švýcarské federace, pan Pascal COUCHEPIN s doprovodem, že se chce s námi pozdravit. Následovalo představení se vzájemné, pan prezident pronesl pochvalná slova na naše kroje, pochválil jejich barevnost a přesto znak chudoby horských lidí. Líbil se mu náš taneční projev, který, jak řekl, mu připomíná studentská léta, kdy sám byl členem podobného tanečního spolku. Popřál nám hodně zdaru a rozloučili jsme se. Věřte přátelé, že mě až večer na bunkru došlo, kdo to byl. Na místě jsem to nějak nepobral. Ono to setkávání se s presidenty je tam naprosto obvyklé, protože pan Peterson je president, pak tam jsou presidenti jednotlivých národních výborů, také starostové obcí a měst jsou presidenti atd. Tak se potom nedivte, že mně jaksi utekl president republiky. Tak že teď již vím že jsem si podal ruku a prohodil pár slov se švýcarským Klauzem a jedem dál.
      Večer pak „slavíme“ svůj den hudbou, tancem, zpěvem při sklence dobrého vína /někteří/ jen tak povídáním si s druhými a hlavně v pohodě tichého a teplého večera a noci, u našeho bunkříku s našimi průvodci Fredem a Lorou. Stále hrajeme a tančíme a nehodláme toho nechat. Později nastává hluboká noc a i největší ponocovači, kapelmistr a já, jdeme spát. Však nás čeká perný den.
      Ráno se vstává v osm hodin, odpočatí a růžovoučcí snídáme, pak připravujeme svršky pro výletní dopoledne a odpoledne. Chystáme se k Ženevskému jezeru. Smočit se třeba, něco si koupit a hlavně omrknout údajně nejkrásnější kout Švýcarska. Láďa už natočil autobus, nasedáme a pod vedením Freda a Lory vyrážíme do neznáma. Na palubě busu se opět zpívá, všichni zároveň obdivují krásu okolní krajiny a vychutnávají příjemné okamžiky. Sjíždíme z dálnice a spatříme jezero. Pořádná louže to je. Konce nedohlédneš, široké je také požehnaně a ty obrovské parníky, jaké se tam plaví. Najednou jsme ve městě Montreu na pobřežní komunikaci, kde zaparkujeme. Všichni ven a bude porada. Musíme si říci, co a jak, kde bude hlavní stan a kam se dá jít. Fred nám ukazuje Piknikovou louku, tak se to opravdu jmenuje, jdeme se tam natáhnout a rozprostřít deky. Někteří berou plavky a šup do jezera, někteří naopak půjčují v půjčovně šlapadlo a jdou brázdit jezero. My starší jen tak provozujeme procházku po nábřeží a sledujeme cvrkot. Někteří, jako já a moje žena se trhneme a jdeme po nábřeží do centra, kde narážíme na příjemnou letní hospůdku. Usedáme a já říkám ženě. „Sem zjedavej, jak si vobjennáme, dyž umíme ze cizejch řečí bleknout jen po rusku a to tuze sparchantěle.“ Žena se zachechtá a povídá. „se neboj, dyť sem taky kelnerčila a vím, že si to uměj číšníci přebrať.“ Najednou vedle nás stála pohledná servírka, usměvavá černoška a začala si s manželkou rozprávět. To bylo pošušňání, to sledovat. Žena mluvila Německy, černoška Francouzky a já se chechtal po česku. Najednou ta kelnerka odešla a já se smát přestal. Představil jsem si jak grilují krůtu, polévají jí litrem drahého archivního vína, pak restují brambory a vše prostírají na stříbrné míse. Ještě si představuji drahé doplňky gurmánské a smažené hranolky na přidání, drezínky a nevím co ještě. Jen to pivko, které jsem si přál mi tam chybí. Tak mi připadala ta objednávka, kterou žena udělala. Tady končila představa. Realita byla horší. Číšníci vzadu připravovali mísy dvě, obloha byla jak pro třídu základní školy, ty potvory pečené byly také dvě a o ostatním ani nemluvím. Pravda, za těmito číšníky se ještě krčila naše černá servírka a nebylo vidět, co tam dělá. Já si ještě představoval, jak obíhám členy souboru a žádám si jejich peníze, neboť naše kapesné to menu nemůže pokrýt. Popřípadě ještě mohu po nábřeží žebrat. Najednou pinglové vyrazí s těmi mísami směrem k nám, já lapám po dechu a žena se nadechuje k velkému ústnímu výkonu, kterým by je odrazila. Blednu ještě více. To bude ostuda! Ha. Záchrana byla v podobě nějakých cizinců o stůl dříve a směrem k nám vyrazila naše známá černoška s docela malinkým táckem, na kterém se kyndala konvička skleněná s dvoudeckou vína a jednou skleničkou. To položila před manželku se širokým úsměvem a když jí řekla žena pomocí ruky, že to chtěla dvakrát a ukázala na sebe a pak na mne, ta to vzala sportovně, čapla skleničku na vedlejším stole, prdla jí před mojí maličkost a dolila jí z konve manželčiny. Oba jsme měli decku ve skleničce, široký úsměv servírky nad sebou a dobrou náladu. Konečně, výstřih černošky byl šibalsky krásný a tak se všechno dalo přejít s tímto bonusem. Krásný den, jsme prožili u Ženevského jezera. Všichni byli spokojeni a měli skvělou náladu. Užili si, jako třeba Luděk s Márfym, kteří se vyšprtli do jezera ve zbrusu nových koupacích botičkách pastelových barev, zakoupených někde na burze za třicet korun kilo. Slušelo jim to. No a již se musíme vracet. I skupinka našich se vrátila z blízkého hradu, kde byli na prohlídce, tak mužem cestovat zpět na naší základnu. Večer nás čeká mimořádné vystoupení ve vesnici, kde jsme ubytovaní a jejíž starosta na naší počest udělal trachtaci. Charrat nás zve. Tak jedeme.
      Po příjezdu na bunkřík jsme se převlékli do krojů, naložili vercajk muzikantů a verpánky na žebřiňák a hajdy pěšky na náves vsi. Tam se srotili domorodci, Fred vysvětlil postup vystoupení a my hned všechno připravili a začali. Soubor z jihu Francie, který šel na řadu po nás, se také již na chodníku převlékal a jejich tanečnice byly dobrým dopingem pro mužskou část našeho souboru. Černé vlasy, krásné postavičky a málo svršků na nich, to se hned tak nevidí. Najednou byl konec naší ukázky a my naopak hleděli na výkon Francouzů. Byli skvělí! Líbili se nám. Hned potom se loučíme s touto částí vesnice Charrat a přesouváme se o několik stovek metrů k jihu, do centra vsi. Na návsi jsou lavice a stoly, všude sedí zdejší vinaři a čekají na výkon souborů. Francouzi jdou na řadu první. My zatím v dusnu letního podvečera čekáme na svojí příležitost. Jako šéf obcházím lidičky ze svého souboru a lehce jim vytýkám chybičky, kterých se při tancích dopouštějí. Jedni to přijmou s pokorou, druzí nafouknou hubu v přesvědčení, že kecám a oni jsou nejlepší. Tam potom přitvrdím ve svém názoru. Už je řada na nás a tak se toho ujmeme se ctí. Řádíme jak se patří a daří se nám. Sólem Vosiky zakončíme, sklidíme obdivné ovace Francouzů i domorodců, načež potom přichází na řadu večeře, kterou nechal připravit sám starosta obce pan Olivier Jeaan Dumas ml, bratr starosty města Martigny. K večeři bylo skopové na smetaně a rýže, výborné chuti a mistrovsky připravené. Pojedli jsme a aniž by nám někdo něco řekl, muzikusové Horalu se opět chopili nástrojů a začali hrát známé lidovky. Najednou celá náves tančila, lidé se bavili a když jsme před půl nocí končili, ani se nám nechtělo „domů“. Všechno ale jednou končí, tak i tento den se stává minulostí. Následný spánek byl zasloužený, i když nenastal hned, ale trošku později.
      Ráno jsme si poleželi, neboť bunkřík nemá okna a my nevíme, že venku je již krásný slunný den. Chrápeme do osmi hodin, někteří i déle, pak se ploužíme do vedlejšího vchodu na snídaní a tamější personál dobře uhádl, že náš předchozí den byl náročný. Rychle se však zkonsolidujeme do normálu a během chvilky je celý soubor v pohodě a připraven plnit nové, ještě náročnější úkoly, bylo by napsáno do svodky pro OV KSČ před pár lety. Jen okrajem si všímám, že i ti, co kávu po ránu nepijí, si jí s chutí dopřávají. Ještě jeden okamžik, který jsem dosud nezaznamenal: všichni se nějak více mají rádi, více se na sebe usmívají, laškují a že jsme spolu všichni šestý den, dosud se nikdo nepohádal. To je dobře.
      Celé dopoledne připravujeme kroje, žehlíme, pereme, ladíme, neboť odpoledne je slavnostní průvod městem a chceme být IN. Děvčata si dokonce na hlavách vytváří něco jako účes, i když převládá styl „jak vstanu, tak du“. Má paní se snaží si na zmuchlaný ksicht namalovat obličej, ale vzdává to záhy, neboť každou chvíli do ní někdo šťouchne a tak by vypadala jako stará vrásčitá Japonka, nebo indiánská babička „Taky Teta“. Mě se ale líbí i tak a proto si spolu sedáme opodál vchodu do bunkříčku, já si dávám kalíšek vínka a jen tak, mimochodem, sledujeme cvrkot. Přichází Fred s Lorou, rychle uskutečňujeme „válečnou poradu“a již dáváme soubor dohromady. Nasedáme do busu, jedeme na oběd a odtud se přemístíme na seřadiště průvodu. Ještě vizuálně kontroluji stav oblečení členstva, však vše je v pořádku a i nálada dobrá nikoho neopustila. Pořadatelé běhají jako postřelení a dávají dohromady zdivočelé soubory, které se přemísťují jalově z místa na místo. To hlavně ti ze západních zemí. My „východňáci“ spořádaně stojíme na svém místě, hrajeme a zpíváme a čekáme. Náhle přichází pokyn k zařazení do průvodu, vyrážíme a musím podotknout, že našinci celou dobu původu „nezauřeli“ hubu, stále něco skandovali, pokřikovali a dokonce skákali, neboť provolávali, že kdo neskáče není Čech. A lidem na chodnících to bylo líto, tak skákali také, neboť Fred to křičel Francouzky o Švýcarech. Tak se skákalo o sto šest. Nakonec jsme doskákali a doskandovali až k čestné tribuně, kde jsme uctivě pozdravili všechny hodnostáře Europeade v čele s Bruno Peetersnem, starosttou Martigny a starostkou Klaipedy v Litevsku, města příští Europeade, členy Senátu Europeade a mnoha dalšími. To už jsme byli očividně unaveni a dál jsme se spíš ploužili, než skákali a bylo nám přesto dobře. Průvod končil v pozdním odpoledni, v CERMu jsme se navečeřeli a těšili se zpět do bunkříčku, kde si odpočineme a necháme odpočinout především bolavým nohám. Však taky Drábek s nemocným kolenem už sotva chodil. Ale celý průvod prošel opíraje se o francouzkou hůl se zdviženou hlavou a nenechal si ho ujít. Nebo Míla Kunert, dnu jako hrom v hnátě, ale porát šel a hrál na klárinet. To víte, přátelé, nějaké roky už máme a drahně dlouho spolu už ten folklor děláme. Roky přibývají a někde to znát asi je. Ale i tak přichází mladá krev do naší muziky, v podobě mladičké Lucky Čihákové, které to naopak v průvodu šlapalo jako nic. Ale honem nastupovat do busu, Láďa Šafář už nastartoval a jedeme. Hezký pohled do útrob bunkříku, kde se všude povalují svršky krojové výstroje a jejich nositelé v nedbalkách se válejí na postelích. Odpočívá se jen chvíli, hned nato se přiřítil Petr a povídá: „Vy nejdete na Europabál?“ Láďa už čeká. Za ním stál Fred a divil se že my nic. Najednou jako když střelíš, mladí se oblékají do triček a gatí, berou trikolory a průkazkové odznaky, foťáky a hurá do busu. „Doma“ zůstávají jen nejvíce zmoženi jedinci, kteří ale dostávají tajný úkol od mojí maličkosti, než odjedu s mladými.
      V CERMu se již hraje, Policie nás navádí na záložní parkoviště, neboť obě hlavní jsou již přeplněna osmnácti desítkami autobusů z celé Evropy. Těch posledních 46 autobusů se musí zmáčknout na ploše u kasáren a osazenstvo musí ten kousek dojít pěšky. Rozdávám poslední pokyny, upřesňuji hodinu odjezdu a dávám volno. Ani vrabčáci se nerozlétnou tak rychle, jako mojí svěřenci. Protože již znám dění při bále, odebírám se s kolegyní Pavlínou na procházku do uliček starobylé části Martigny, kde obdivujeme nádherně nasvícené Dómy, kostely a hradby. Na náměstí Place du Manior se na pódiu střídá jedna moderní kapela za druhou, některé jsou moderní až běda, všude se prochází tisíce lidí a vládne krásná nálada. Počítáme krámky a stánky na zdejší tržnici, kde se prodávají upomínkové předměty, řemeslnické výrobky a podobné věci. Když v duchu docházím k číslu 48, nechávám toho. A všude se prodává občerstvení, Švýcarské pivo kvasnicové, Muškátové, Jablkové, Zázvorové, Medové a Višňové … a nikde nebylo nablito, což jsem nepochopil. Nakonec byl stánek s normálním chmelovým mokem a tam byla taková ukrutná fronta, že jsem si nechal chuť zajít a těšil se domů do bunkříku na našeho Krakonoše z Trutnova, který je vždy na výjezdech naším nezbytným doplňkem stravy. Hodina setkání s ostatními se blížila, tak se odebíráme zpět k CERMUu, abychom se setkali s ostatními. Jak jsme se blížili k jmenovanému místu, stále více bylo slyšet češtinu a húronský smích. Ano, naše omladina zabrala jedno místo nedaleko vstupu do CERMu a tam učila našeho průvodce Freda a jeho pomocnici Lauru Českému jazyku. Fred například, držíce v ruce slovníček, najednou začal řvát „Hoří!“ a praště slovníčkem o zem prchal. Nebo s tváří panice řekl: „jsem znásilněna žena“. Pochopitelně naši řvali smíchy až plakali. Ani se nedivím, že se jim nechtělo k autobusu. Návrat byl ve znamení dobré nálady a smíchu.
      V bunkru nás čekalo malé překvapení, které jsem domluvil s těmi, kteří zůstali. V prostřední místnosti byl prostřen a obložen stůl, plný dobrot a lahůdek, zákusků masových a všelijakých salátů a nápojů všeho druhu, složený z toho, co kdo přinesl z domova ještě, anebo nakoupil. Mladí se najedli, napili a potom společně zpívali nejprve venku před školou, později pak uvnitř v bunkru. Ono se totiž slavilo. Lucinka a Honza Nebuský měli ve stejném dnu narozeniny. Tak hodně zdraví, kolegové.
      Nedělní ráno, opět krásně slunné, nás přesto probouzí poněkud rozpačité, někteří jsou uzavřeni do sebe /ti mladí, především/ a dobře vím proč. On se blíží konec. Konec všeho toho krásného, co soubor prožíval až doposud. Po snídani jedeme do města na „koukačku“ a něco nakoupit, dát si kafíčko pod lipami a jen tak pokoukat po lidech. Máme volno. Někteří ještě jdou si prohlédnout poslední historické památky, na které dosud nezavítali. Mládež ochutnává zdejší zmrzlinu a všichni se neustále někde potkáváme. Blíží se hodina oběda, tak pomalu kráčíme zpět k CERMu , abychom se naobědovali a poté šli společně na Amfiteátr. Dlužím vysvětlení, co to je ten CERM. Jedná se, volně přeloženo, o Centrum kultury a sportu Martigny, což je komplex budov, které naráz pojmou až deset tisíc lidí a kde jsme se všichni najednou stravovali, kde by se vše odehrávalo, kdyby pršelo atd. Tak jsme naobědováni a pomalu se přesouváme na přírodní divadlo – Městský amfiteátr, kde se odehraje poslední společné vystoupení souborů druhé poloviny, ukončovací ceremoniál a poslední běh s vlajkami. Je přesně 13.30 a vojenská posádková hudba začíná hrát Ódu na radost. Všichni stojíme a v tichosti hledíme na vlajku Europeade. Po odeznění hymny nastupují Švýcarské kantonální skupiny se svým programem. Když skončí, přichází Litevská národní skupina se svým programem. To symbolizuje konec festivalu v Martiny a uskutečnění toho příštího v Klaipedě v Litevsku. Poté hovoří a zahajuje závěrečnou přehlídku pan Bruno Peeters, prezident výboru Europeade. Následují soubory z celé Evropy. Vystřídalo se jich sto dvacet šest, z toho čtyři litevské soubory z minulého programu. Poté se střídají řečníci při závěrečném ceremoniálu, hovoří president Europeade, starosta Martiny, starostka Klaipedy, nakonec pronese pár slov i president Švýcarské federace pan Pascal Couchepin. Vlajky Europeady jdou dolu, hraje se opět hymna Evropské Unie a jak tak koukám, stojí ten můj soubor tak nějak smutně, zakřiknutě a … Poslední běh s vlajkou. Mladí se vrhají do víru dění a vlajky České republiky, města Vrchlabí a souboru Krkonošský horal jdou z ruky do ruky a každý si chce uběhnout svoje kolečko okolo Amfiteatru. Snad nejlepší běžce mají v souboru Brněnský valášek. Ale naši se nenechají zahanbit a běhají co síly stačí. Až do okamžiku, kdy uloví na dráze pana Bruno Peetersna a pořídí několik společných foto na památku. Naši obklopují presidenta a on přidržuje vlajku Města Vrchlabí. Nezapomenutelné a snad i neopakovatelné. Na 45. Europeade se nám dostalo dvojí cti. Navštívil a pozdravil nás prezident Švýcarska pan Pascal Couchepin a fotili jsme se s panem Peetersnem.
      Je pondělí ráno, 8.00, všichni již jsme na nohou a máme pomalu sbaleno. Uklízíme bunkr, odnášíme poslední odpadky do kontejneru a všichni máme pocit, že tu „něco“ zanecháváme. Osobně kontroluji jako poslední stav opuštěného bunkru, abychom ho nechali ve stavu, v jakém nám byl předán, - teda bezvadném. Venku se do busu dorovnávají poslední kusy zavazadel, před dlouhou cestou domů, kterou provedeme přes Itálii, město Genovu, kde budeme u moře odpočívat. Tančíme poslední kolečko na švýcarské půdě, tančíme Valčík na rozloučenou s Fredem a Lorou. Poslední podání ruky, poslední objetí, poslední hezká slova na rozloučenou. Na obou stranách padají z očí slzy. I Márfy a Tomáš bulej. Dokonce i Luďa má slzy v očích a ostatní… Ostatní také. Konec. Nástup do autobusu! Poslední zastávka bude u supermarketu SAM, kde také naposledy zamáváme na Freda. A je tu tunel a po něm už Itálie. 10.30 opouštíme Švýcarsko a přes vysoké hory a jejich průsmyky dobýváme Itálii s jejím Středozemním mořem. Chvíli to trvá, překonáváme několik tunelů, pak krkolomných zatáček v obrovském stoupání a jak řidič Láďa říká, Bova se nikde nepřehřívá, však tady ano. Zastavujeme na odpočívadle, kde autobus odfrkává aby vychladl a my škádlíme stádečko býčků a jaloviček, které se u silnice pase. Pokračujeme potom už jenom z kopce dolu, dokud se neukáže na obzoru mořská hladina. A je tu. Ale ještě asi třicet km jedeme kopci a tunely, než pojedeme pobřežní dálnicí a než najdeme sjezd na pobřežní silničku, kterou lemují pláže. Sjezd již máme, ještě nějaké parkoviště. Oni totiž ve světě nepočítají s tím, že také přijede bus z Čech a bude chtít parkovat. Tam znají parkoviště pro busy jen u hotelů. Máme ale štěstí, na konečné otáčce místní dopravy nás dispečer ubezpečuje, že tam v koutě stát můžeme, že to nebude nikomu vadit. A nevadilo. Stáli jsme tam až do pozdní noci. Po zastavení se okamžitě všichni vrhli na pláž, která byla od autobusu asi pět metrů a slezení po dvanácti schodech pobřežní navigace. Každý se namazal vrstvou opalovacího krému a ještě se mu to zdálo být málo, při pohledu na domorodé, černě opálené lidi, kteří se líně váleli opodál. Až po drahně dlouhé době jednotlivci s lepkavou kůží od mazadel si všimli, že tito domorodci jsou tmavší pleti jaksi od přírody a to dokonce i docela černí jedinci, kteří jediní byli odhaleni hned, neboť se neváleli, ale pracovali. Ověšeni různými cetkami, řetízky, řemínky s přívěsky, „drahými“ kamínky v sadách a deštníky, zavíracími kudlami vyhazovacími i nevyhazovacími a hlavně širokánským úsměvem prodávali a nabízeli toto drahé zboží všem těm, o kterých si mysleli, že koupi neodolají. Když ale nabídli deštník /potažmo slunečník/ za sedm Euro, našinec okamžitě vysypal z kapsičky utahaných kalhot „poslední“ čtyři Eura deset centů se slovy, „škoda, kámo, víc nemám“. Černoušek se usmál, poslušně deštník předvedl, že je celý a nepoškozený a shrábl ty drobáky. Ostatní okamžitě vysypávali stejné množství drobných a houfně kupovali zaručeně pravý artikl deštníkový. Někteří šáhli i po jiném zboží a také za poslední drobné. Černoušek potom odešel se širokým úsměvem, že prodal, a našinci se chechtali že levně koupili. A dál se slunili a využívali přízně moře. Protože se blížil večer, utvořil jsem skupinku znalců z oboru koupě a prodeje zboží, teda jsem se vybral já, Cardal, Mikeš a Jirouš. Našim úkolem bylo, zakoupit výhodně!, nějaké uzenky ke grilování a další k tomu potřebné pomůcky, jako olej, tácky, koření atd. Dlouho trvalo nalezení správného obchodu a po dotazech u několika domorodců a jejich vysvětlování jsem došel k názoru, že jeden si myslel že hledáme benzínové čerpadlo, druhý že letiště, nebo dokonce že pátráme po nejbližších uhelných dolech. Pak jsme narazili v odlehlé uličce na trojici starých dam, tady spíš babiček, možná dokonce čarodějnic, které stále hovořily jedna přes druhou a hrozně ječely, až ta nejuječenější začala mluvit Německy. Prd jsme jí rozuměli, jen to její guten tág se dalo rozluštit a když jí Mikeš Luďa vysvětlil, že jsme z „ček republik“, zajásala a řekla „auf víderzén“. My kontrovali slovy čau, čau a pokračovali hledat řeznictví, nebo uzenářství. Ještě dodám, že Luďa měl takový kapesní překladač který asi překládal moc perfektně, až tomu nikdo nerozuměl. Zahnuli jsme za roh a ejhle, jeden gramotný domorodec přečetl Luďovu mašinku a ukázal za druhý blok za roh. Ano, tam bylo řeznictví a uzenářství, takový maličký krámeček bez much a s modrým světlem u stropu. Mladý prodavač okamžitě rozuměl našemu „ehhuue-e“ které jsme doplnili máchnutím rukou a ukazováním do skleněného regálu. On ukázal, my řekli „neee!“ znovu ukázal a my řekli souhlas asi v pěti dostupných jazycích. Ja,da,jes,sí,ví,ví a můj mocný hlas řekl „jo, to je vono“. Dal do pytlíku „grilovací klobásku“+ potom jakousi syrovou klobásku velice lákavě vypadající, vše po kile a my šli. Když jsme došli na základnu, bylo zjištěno, že to nestačí, je toho málo, tudíž se znovu naše výprava vydává směrem k objevenému krámku. Pospícháme, neboť nevíme do kolika je v Itálii v obchodech otevřené. Pochopitelně, když dorazíme, je tam zavřeno. Ale naproti přes rušnou ulici je obchoďák a tak vyrážíme tam. Sehnali jsme všechno, dokonce i hořčici, tácky ke grilování, olej a protože jsme neměli tašku, tak jsme zakoupili i termo kisnu, to je ta věc, do které se ukládají zmrazené pytlíky a na ně potom potraviny. Byla docela velká. U pokladny byl trošku problém, který se ale vyřešil okamžitě. Chybělo nám do vypočítané sumy několik šprlíku, teda centů a tak jsme si je vyprosili /vyžebrali/ a bylo jich mnohem více, neboť zákazníci ostatní se strašně řehtali a chtěli se nějak na té psině podílet. Obdržený obnos jsme vysypali pokladníkovi na pultek a on si z té kupičky odebral čtyři desetníky. Luďa zbytek přihrnul blíže k němu a světácky pravil: „To je tvoje. Kup si něco na sebe“. A se širokým úsměvem jsme všichni odešli. Ne docela všichni, neboť chyběl Márfy. Ten na nás vykukoval z malinké chaloupky pro dětičky, která stála poblíže vchodu do prodejny a kam si on zalezl. Z malinkého okénka vykukovala jeho veliká hlava v kovbojském klobouku a my se smích mohli potrhat. Pak vylezl a se slovy „dem, volové“ jsme vyšli zpět k pláži. Podotýkám že jsem stačil vše točit kamerou a mám teda i důkazy.
      Na pláži se rozdělal oheň v postaveném ohništi, připravily se produkty a začalo se s opékáním. Právě nyní za přílivu nastala ta podivná nostalgická chvíle, kdy hučí moře, v dáli je slyšet hlomoz velkoměsta a my tady hledíme do plamenů a jen tak, ne moc nahlas, hovoříme. Každý se slušně najedl, potom uklízíme a nakládáme vše do busu tak, aby nikde nic nezůstalo a nebylo památky po lidech z Čech, kteří se tu na cestě na chvíli zastavili. Nasedáme a odjíždíme. Projedeme celou Genovou / Janovem/ a po rovinách severu Itálie, kolem Alessandrie, Piacenza Cremony a Verony míříme výš do Alp, k Brenerskému průsmyku. Dlouhá a krásná cesta zpět do Rakouska, do Innsbrucku a ještě kousek do Jenbachu, kde plánuji dlouhou zastávku a návštěvu městečka s historickou zubačkou k jezeru Achensee. Hledáme parkoviště a věřte, nevěřte, nikde autobusy nesmí parkovat. Jen u hotelů, nebo u benzínových čerpadel. Nakonec nacházíme místo u zdejší Střední průmyslové školy, kde vládnou prázdniny a jistá paní, která tam právě nasedala do vozu nám řekla, že je lepší parkovat na tomto státním pozemku, než třeba na zastávce autobusů hned vedle. Nebudete věřit, ta paní odjela a od té chvíle nás buzeroval jakýsi školník ve středních letech, který si neustále vymýšlel, že tam parkovat nesmíme, že přijede policie a dá nám pokutu, pak také že tam je ve vjezdu závora, která se sama v 16.00 hodin zavře a otevřít jí může jen policie, pak že v podvečeru tam naparkují lidé z okolí a my jim zabíráme místa a … To byl vůl, jak má být. Pro jistotu jsem po čtyřech hodinách vzbudil řidiče a přeparkovali jsme bus o deset metrů dál na zastávku hromadné veřejné dopravy. Řidič si šel rychle opět zalehnout, aby si odpočinul. Od této chvíle kolem nás projelo asi pětkrát auto policie, která nikterak nereagovala na naše stání nedovolené. Několikrát přijel i linkový autobus a ani tomu jsme nepřekáželi. Pár sousedů z okolních vilek nás drahně dlouho pozorovalo a když se dali do řeči a my jim řekli o pánovi a jeho hovorech o závoře, která trčela kolmo do koruny stromu a nehýbala se ani po šestnácté hodině, řekla jedna paní, že ta závora se nehýbe již několik let. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že ten proradnej klacek by vysvobodila z větví jasanu jen motorová pila. Nabyl jsem dojmu, že ten školník byl hnusnj aktivista nepřátel Temelína co porátˇ ušichni svítěj naší elektrikou. Tak ať mu mráz hubu popálí, že nás nenechal parkovat. Že sem u autobusu musel vartovať a čekať, estli náhodou ten vejvrat rakouskej nezavolá poldy, jak sliboval, nebo jen tak votravovať aby nepřišel zasejc s ňákejma kecama, neviděál sem z jezera lautr nic, vozubenou mašinku jen z dálky a to další stálo taky za perd. Jenbach je celkem hezký městečko, a kolem to taky ujde. Ale Češi se tam musej míť na pozoru. Jinak bacha!
      Pak následovala noční jízda domů. Směr Worgl ,Rosenheim, Salzburg, Linz a Dolní Dvořiště, kde jsme marně hledali nad ránem otevřenou restauraci pro pozření prvního jídla v Česku. Bohužel, tato zařízení, kde se dalo pohodlně na hranicích najíst, dávno zanikla se „Shengenem“. Tak jsme pokračovali stále dál, a hledali přívětivou hospůdku, která se objevila v devět hodin ráno až u Mladé Boleslavi a ani není na mapě. Zrovna otevírali a když nás spatřila paní vedoucí, tak se ulekla, že málem zase zabouchla dveře. Náš vyslanec Márfy ji ale lehce naznačil, že budou mít kšeft a ona zase dveře otevřela. Obsadili jsme celou místnost, zasedli a když jsme řekli svá přání a ona je tlumočila vedoucímu kuchaři, zaslech jsem jenom „…cože, teď po ránu chtěj všichni vobědovať?“ Ale začal koncert lidských rukou v počtu čtyř a než se sešla půlhodinka s celou, byli jsme všichni po jídle. A to mezi námi byli i tací, kteří si poručili Svíčkovou s tuplovaným knedlíkem a pak ještě jednou to samé! Takže žrali za dva.
      Stále více se blížil domov a více a více nám bylo líto, že akce končí. Vrchlabí již bylo na dohled a úsměvy na rtech již nebyly tak časté, spíš pohled do dálky a v hlavách chaos myšlenek a vzpomínek na právě prožité dny. Jsme doma! Střelnice nás uvítala lešením, rychle vše vykládáme a uklízíme, kontrola autobusu, zdali tam něco nezůstalo, pak ještě kontrola místa vykládky, zdali si někdo něco nezapomněl odvést sebou domů, a zapomněli – jeden komplet kroj, tři „karimatky“, jeden kompletní stan pro dvě osoby a několik drobností. Vše jsem naložil do souborového auta, a společně s manželkou jsme se i my dva vydali k domovu, osiřelí, strašně opuštění, plni dojmu a zážitků, které jsem vám touto cestou vyprávěl. No a když už je znáte, tak se těšte společně s námi na další cestu příští rok, do města Klaipeda v Litevské republice.
      Na úplný konec musím všem účastníkům zájezdu, kteří vzorně reprezentovali Českou republiku, město Vrchlabí a Krkonoše, ze srdce poděkovat za nádhernou atmosféru, kterou svým chováním vytvořili. Vytvořili jste nový most přátelství, mezi Krkonošemi a další zemí Evropy. Při té příležitosti, s odstupem času, vám všem vyřizuji veliké pozdravení od Freda a Lory. Moc vám děkují za krásné chvíle, souboráci.
      Děkuji Městu Vrchlabí za finanční přispění na tuto akci, i za morální podporu, které se nám od vedení Města dostává. I této podpory je velmi třeba v zemi, kde ještě stále nemá prvenství vlastenectví a touha po jazykové, územní a národopisné svébytnosti, oproti okolním zemím.
      Nejvíce děkujeme a já, se svým jménem skláním před uměním našeho řidiče, pana Ladislava Šafáře z firmy Jeřábkova osobní doprava, kterému jsem zadal trasu přesunu přes Alpy takovou, že bych jí nejel ani na koloběžce. Děkujeme a těšíme se na další cestu příští rok, která povede pouze po rovinách a věříme že opět s firmou Jeřábkova osobní doprava Kunčice n. Labem.
     

Loňské Europeade v Zamoře ve Španělsku jsme se nemohli zúčastnit, neboť finanční náklady této akce byly neúnosné pro takový malý subjekt, jakým je náš soubor. Proto jsme šetřili prostředky až na akci následnou, která byla letošního roku v Dánském království v přístavním městě Horsens.

Vzhledem k slabé účasti ze strany našeho členstva souboru jsme přijali na zájezd několik nečlenů a bylo to dobré rozhodnutí. Celý náš spolek byl takovým rodinným spolkem, vzájemně se dobře snášejícím a to se projevilo i na výkonech uměleckého kolektivu při vystoupeních i gala večeru. Pohoda na ubytovně, při procházkách, na jevištích i jen tak při odpočinku byla velmi dobrým průvodcem.

Zažili jsme několik zajímavých chvil, kdy se mančaft musel přičinit o „něco“. Třeba sundat, obrátit a zase zavěsit naší státní vlajku na Náměstí národů, kde visela obráceně. Dokonce jsme si při vztyčování všichni zapěli státní hymnu. Nebo při gala večeru, nebo-li finálovém večeru Europeade improvizovat s nástupem, umístěním na ploše jeviště a hlavně orientací v prostoru, neboť z přírodního prostředí bylo pro nepříznivost počasí vše přeneseno do haly Forum Horsens a nikdo nevěděl kam, jak a podle čeho se má umístit na ploše obrovského jeviště. Ovšem zdařilá schopnost improvizace Čechům vrozená vše vyřešila sama a samotné vystoupení dopadlo velice dobře a dle slov prezidenta Europeade pana Peterrsona naše národní skupina byla jedna z nejlepších a vpravdě nejživějších.

Jako vedoucí a umělecký šéf souboru jsem pyšný na soubor a ze srdce rád, že jsme se tak dobře a vpravdě sestersky a bratrsky snášeli. Třeba nezapomenutelná pohoda při konzumaci jídel v naší jídelně, umístěné pod širým nebem mezi ubikacemi, nebo legrace při strojení do krojů „v našem hotelovém pokoji“, kterým byla jedna třída střední odborné školy, kde bylo ubytováno celkem třináct souborů z celé Evropy. Italské, francouzské, litevské, skotské, anglické, jeden z Belgie, SRN a pochopitelně naše „nevýrazná“ skupinka z Česka.

Pořadatelští Dánové (Dánky) z jednoty Civilní obrany Dánské královské armády, kteří chod celé Europeade zajišťovali, byli nám nakloněni a dokonce přijali naše pozvání na rozlučkový večer s naším souborem. Byla to pro nás pocta a se ctí jsme se předvedli.

Ale všechno jednou končí a zůstávají jenom vzpomínky, aby něco zase někdy bylo započato pro vzpomínky nové. Europeade 2007 se dne 22.7.2007 stala minulostí a Europeade 2008 ve švýcarském Martigny je zatím budoucností, na kterou se upínají naše veškeré síly. Tak příště z Martigny nashledanou.

Oficiální název akce, které se i letos zúčastnil náš národopisný soubor. Třetí zahraniční akce souboru, velkého významu a proto také jí předcházela mohutná příprava. Kdo nikdy nevypravoval do zahraničí na delší pobyt manšaft, neví co to obnáší. Hlavně sehnat veliké peníze od členstva, dárců a dobrodinců, vydělat je svojí činností a stále jich je málo. Žebráte na FOS ČR v Praze, na Ministerstvu kultury a všichni vám říkají, že peněz není. Ale stejně si požádejte, říkají. Nakonec se dají finance dohromady a může se cestovat. Ne, ještě autobus potřebujete. Sháníte ten nejlevnější a to se také nakonec podaří. Tak ještě plán cesty, zastávek potřebných k odpočinku, všechny rekvizity připravit a kroje, pití a jídlo na cestu, určit hodinu odjezdu a jedeme.
      Přes SRN a celou Francii až do Bretaně na nejzápadnějším cípu republiky. Bezmála dva tisíce km. Následuje velkolepé uvítání, kdy se bohužel dozvíme, že soubor nebude bydlet pohromadě, ale bude rozdělen. Polovina bude bydlet na privátech v rodinách, polovina na ubytovně nějakého učiliště. Přesto se ale se ctí ujímáme reprezentování naší republiky a bez reptání včas a řádně připraveni se účastníme všech akcí společných, i individuelních. Každý den někde vystupujeme, někdy i vícekrát a dokonce nejméně v jednom případě jsme využili neúčasti jiného souboru a zastoupili jsme ho svým vystoupením. Líbíme se snad právě i tím, že předvádíme tance našich krkonošských hor a střídáme je s lidovkami, při kterých bereme do kola i diváky. Jedno odpoledne máme volno, tak celý soubor vyjíždí k oceánu se vykoupat. Počasí nám přeje, vlny jsou jen asi metr vysoké a teplota moře je okolo 18°C. Pro mojí osobu šéfa to znamená, že vlny jsou velké jako „sunami“ a teplota vody arktická. Zůstávám na břehu na písku a než se soubor vyčvachtá a osuší, já labužnicky vychutnám dvě lahvičky Saviňonu, suchého a bílého. Tak takhle si představuji pobyt u moře.
      V neděli 24. 7. 2005 v 17.00 hodin nastupujeme na společné slavnostní zakončení při přehlídce všech souboru svými vystoupeními, což je vrchol Europeade a kterého se účastní 4000 účinkujících . Každý národní delegace má pro své soubory určeny tři minuty programu a my jdeme s dalšími třemi soubory z Čech na řadu až okolo dvacáté hodiny. Vystoupení se podařilo, všichni jsme spokojeni a odebíráme se zpět na ubytovnu, abychom vše připravili na zítřejší odjezd domů. Ještě na ubytovně se loučíme společným posezením se soubory z Litevska, Maďarska, Itálie a Belgie, které jsou tam také ubytované. Vlastně až ráno si říkáme ahoj a již vynášíme před budovu své propriety, aby bylo možno předat ubytovací prostory. Hlavně nic nezapomenout a nikoho nezapomenout, vrátit klíče a naposledy zamávat všem lidem, kteří se přišli s naší výpravou rozloučit. Hlavně všem „domácím“ u kterých naší lidé bydleli, je třeba mávat ze všech sil. Hlavně oni se totiž přičinili o to, aby náš soubor stihl všechny nástupy a vystoupení a pakliže se stalo, že někdo něco zapomněl, oni sedli do svého automobilu a zajistili potřebné. Tací strážní andělé to byli. Poslední poděkování, zamávání a jedeme směr Paříž a dál k domovům.
      V Paříži stál autobus v těsné blízkosti známé železné dominanty Paříže, které jsme tak přátelsky říkali „Aifelka“. Snad nejzábavnější ze všeho je fakt, že i v naší skupině se našlo pár jedinců, kteří pod vedením šílence se snažili navštívit všechna památná a slavná místa ve městě nad Sénou a tak vlastně byli všude a neviděli nic. Za šest hodin se v Paříži tak akorát dá zjistit, kde jsou veřejné záchodky a vylézt na samotnou slavnou věž. Paříž ne Paříž, muselo se domů. Tak jsme nastoupili tu nejdelší a nejnudnější cestu k domovu.
      A někdy zase pojedeme třeba někam jinam. St. Lelek

Po zkušenostech ze Sardinie z konání 40. Europeade v Itálii, jsme do Rigy cestovali jako staří vlci, kteří již něco zažili a nemůžou být ničím překvapeni. Pravda je, že se naše pocity velice třásli pomyšlením, že jedeme do země bývalého SSSR a že nás nemůže nic překvapit. Konečně, i my jsme z bývalého sovětského bloku a jsme něčemu přivyklí. Třeba v oknech domů namísto záclon vylepené noviny, kakání do dírek a čurání po nohách (nelze se součastně trefit), toaletní papír vhazovaný do pytlů (to zůstalo ze starých časů ) a všude válející se opilci, zmoženi vodkou. Ne,ne,ne!
      Dnešní Riga, hlavní město Lotyšské republiky nás přivítalo moderní architekturou na jedné straně a starobylými domy, chrámy a ulicemi na straně druhé. Všude byli přívětiví lidé, hovořící Lotyšským jazykem a na požádání, hovořili Ruským jazykem. Mladí mluví převážně i Anglickým jazykem a není proto problém pro Čecha se domluvit.
      Europeade – je náhlý shluk asi 5000 lidí, které je třeba nasytit, ubytovat a zabavit. Pro takovou zemičku, jako Lotyšsko je, to představuje zalarmovat Parlament, vládu a své síly musí zapojit i presidentka země. Všichni musí využít svých možných pák ke zdaru akce. V České republice se zatím takové síly nenašly. V Lotyšské republice je 4200 evidovaných jezer a přesně tolik je i tanečních spolků a skupin. To řekla v zahajovacím projevu lotyšská presidentka. Není proto divu, že na zahajovacím ceremoniálu se vystřídalo 4000 tanečníků z těchto spolku z celé země. Bylo jich podstatně více než v Nuoru na Sardinii. Vše bylo pod režií lotyšské televize a nemělo to chybu. Česká delegace zastoupená národopisnými soubory Moravskoslezskými – Kohůtkem a Brněnským valáškem a Českými Benešáčkem a Krkonošským horalem se předvedla našimi (krkonošskými) vlajkonoši, kteří při slavnostním večeru v nástupu došli až před čestnou tribunu obsazenou presidentkou a vládou, kde se státní vlajkou a vlajkou EU poklonili a poté se vrátili na stanoviště vně svého parketu. Těch parketů ( 10x10m) bylo pět . Když se náš šéf dostal po produkci na čestnou tribunu a měl možnost podat ruku presidentce Lotyšské republiky a říci jí pozdravení jménem svého mančaftu, ona pronesla větu , která se nedá zapomenout. Doslova řekla, že se nedá zapomenout na přístup české delegace a tato že se hluboce vryla do povědomí Lotyšského lidu.
      Na vystoupeních v ulicích města Rigy, jsme si nemohli stěžovat na diváky a jejich účast při sledování našich tanců. Hezké bylo, když při vystoupení před Hlavním dómem Rigy (radnicí) si naše tanečnice zatančili s generálem, který byl náčelníkem generálního štábu Lotyšské armády a krásně mluvil slovensky s přízvukem moravským, ( brněnský hantes) a který studoval před lety Vysokou školu pozemního vojska ve Vyškově. (Jak je Evropa malá.) Jenom střípek toho , co jsme prožili v Rize, je zaznamenáno v těchto řádcích. Bylo toho mnohem více, ale to zaznamenaly fotografie na památku. Tak se podívejte.

Tak jsme zase doma. V tuto chvíli na svém pracovním stole soustředím veškeré dokumenty a papíry o Sardinii, dávám je na jednu hromadu a popisuji nápisem „archiv“. Je to veliká hromada a obsahuje tolik lidského snažení a tolik práce, že až rozum zůstává stát, zdali to vůbec bylo třeba a zdali se to vyplatilo. Přátelé, bylo to třeba a vyplatilo se to! To říkám já, šéf skupiny, která byla ve „světě“ a neudělala nikomu ostudu. Ale pěkně od počátku...

Co bylo před naším odjezdem za nutné přípravy, to všichni již víte. Jen dát „dohromady“ peníze, těch tři sta tisíc korun, byl pěkný „průšvih“ a mám na mysli jiné, jadrnější slovo. Tolik jsme potřebovali přispět a nebylo koho, krom drobných dárců, kterým bych chtěl touto cestou za všechny členy souboru ze srdce poděkovat. První nám přispěl pan MUDr. Lach, zubní lékař. Pak pan Tichý, majitel T-marketu na Tyršově ulici. Všechny zaměstnankyně téže prodejny se složily a podarovaly nás slušnou částkou. Potom se přidal Pohřební ústav Jelínek Hostinné, firmy Jirouš – lesnické práce Poniklá n. Jizerou, podnikatel Kunert Jilemnice, MUDr. Lipský – lékárna Jilemnice, OU Benecko a velmi slušnou částkou i MU Vrchlabí. Naposled nám přišla zpráva, že i Ministerstvo kultury nám udělilo grant v částce 30 000,-Kč.

Musím také zmínit ochotu manželů Horákových a jejich podniku Reklamy – písmomalířství Horáková, kteří nám na poslední chvíli vyrobili potisk souborového praporu, jehož výrobu nám slíbila jiná firma v předstihu, však zakázku nesplnila a těsně před odjezdem nám ji zrušila. A doslova „za minutu dvanáct“ jsme si ještě vzpomněli, že nemáme rozlišovací logo na autobus a představte si, pan Horák nám ho vyrobil a necelé dvě hodiny před odjezdem ho dokonce dovezl až do bytu naší hospodářky a předal. A bomba nakonec, nevzali si za to nic! Celou tu práci udělali gratis a proto celý soubor provoláváme „DĚKUJEME!“

Ještě jedno ohlédnutí za ochotou, kterou nám poskytl pan Chlum v sedlářství na Pražské ulici. Přestože zavalen prací a zakázkami, udělal si čas na naší tanečnici, která nutně těsně před odjezdem potřebovala vyrobit na šněrovačkách dírky pro nýty. Bez problému a okamžitě jí bylo v této firmě vyhověno. Také děkujeme.

Potom přišlo samotné loučení s městem Vrchlabí a věrnými příznivci na náměstí. Velmi nás všechny potěšilo, že se za představitele města přišel rozloučit pan místostarosta Josef Pištora, který nám popřál mnoho zdaru.
Víte, přátelé, měli jsme před sebou velmi dlouhou cestu a věřte nevěřte, před odjezdem z Vrchlabí se mnohému z nás svíralo hrdlo nervozitou a dokonce i vyslovenou větou, kterou jsem od několika členů a členek souboru slyšel a která zněla „Já snad nikam nepojedu!“ Když jsme se ale přesvědčili, že naše město bere naší dalekou cestu vážně, že se dokonce přišli rozloučit i přátelé našich členů, všem se ulevilo a bylo to poznat na náladě všech. O to více a s větší hrdostí jsme po celou dobu pobytu v Nuoru zvedali vlajku našeho města co nejvýše a jakého překvapení jsme díky tomu se dočkali, napíši až v další části článku. V 19.15 hodin jsme naposledy ve Vrchlabí toho osudného 14. července zavolali NASHLEDANOU.

Cesta, trvající 39 hodin byla naším souborem podniknuta s odhodláním, že na Sardinii neuděláme ostudu a budeme co nejlépe reprezentovat náš region. Autobus firmy PE-RO z Lomnice nad Popelkou byl na úrovni, pohodlný a oba řidiči byli perfektní kamarádi. Proč ne, když jeden krásně zpíval a druhy hrál na akordeon a alt trubku. Kde také mohli, hned se zapojili do našeho „orchestru“. Nikam jsme nepospíchali a velice často jsme odpočívali a kochali se krásou krajiny. Hlavně v Alpách po ranním rozbřesku bylo nádherně.
Co jsme však cestou přes Rakousko velmi obdivovali a hodnotili, byla nádherně upravená a čistá krajina, všude pokosená a tam kam ani vesničan s kosou se nedostal, byl dobytek a spásal nepřístupnou buřinu. Chalupy, penziony, chlévy a stodoly, hotely a celkově všechny budovy na vesnicích i městech, byly ozdobeny květináči a kytkami, že se nedalo rozeznat, kde se vlastně bydlí a kde je stodola či chlév. Nepřeháním! Tak čistou a upravenou krajinu jsme spatřili pouze v Rakousku a Bavorsku.

Brenerským průsmykem jsme se dostali do Itálie, kde to již bylo s pořádkem horší a upravenost krajiny také byla o poznání jinačí. Avšak nekonečné vinice a plantáže ovocných stromu nám svou mohutnou zelení imponovaly a společně s krásnými kopci a skalnatými stěnami Italských Dolomitů celé té krajině dodávaly majestátnosti, před níž jsme se jako hosté v cizí zemi skláněli s úctou a obdivovali.
Minuli jsme Veronu, s pověstným balkonem Romea a Julie, minuli jsme Miláno a přes Piacenzu se ubírali směrem na Genovu po italsku, po našem do Janova.

Protože v Janově zaparkovat s autobusem je nesplnitelný výkon, vyšoupli nás řidiči na nábřeží Marco Pola a jali se hledat parkoviště. Našli ho asi o padesát metrů dál, kde již parkovalo několik autobusů z Dánska, Belgie a Francie se stejným označením, jaké jsme měli my. Využili jsme toho a autobus tam postavili. Velice se mi líbila reakce dopravní policie, která na místo přijela a při spatření, že busy stojí na zákazu zastavení, se podívali policisté na loga nuorského festivalu, pak na nábřeží, kde jsme všichni zírali na původní plachetnici mořeplavce Pola a s úsměvem na rtech a souhlasným kývnutím přivolali pěšího kolegu, který až do našeho odjezdu do přístavu nám autobusy hlídal a dbal na to, aby se nic nepřihodilo. Když se potom všichni ostatní cizinci začali scházet a nastupovat do vozů, i my jsme urychleně nasedli a zařadili se do kolony. Vyčuranost z Čech. Nevěděli jsme, kde je obchodní přístav a věřili jsme, že kolegové umělci nás tam dovedou. Ještě jsme dotyčnému policistovi poděkovali zdviženým palcem, to aby věděl že uznáváme že je borec, a už jsme jeli.

Ouha! Po dvaceti minutách jsme zjistili, že ostatní řidiči autobusu také nevědí kde se přístav nalézá a ačkoliv jsme přes různé budovy spatřili paluby trajektů v povzdálí, dostat se k nim přes různé jednosměrné ulice a přikázané směry jízdy bylo nemožné. Nakonec se nám podařilo objet celý Janov a díky náhodě se do příslušného přístavu dostat a zařadit se do kolony ostatních autobusů připravených k nalodění.

Celý soubor vystoupil jen s nejnutnějším vybavením a s nástroji. Hned na přístavním molu jsme si dali Škoda lásky a během chvilky tancoval každý, kdo měl nohy. Tak nám ubíhal čas před samotným naloděním. Náš autobus již zmizel i s řidiči v útrobách trajektu, který svojí téměř třísetmetrovou délkou a padesátimetrovou šíří připomínal několik „osmipatráků“, co známe z našeho sídliště na „Liščáku“. Šest pater nákladových ramp pro osobní auta, autobusy a návěsy a nahoře tři paluby pro dva tisíce pasažerů. Ukrutný kolos.
Také my se naloďujeme do celkem přepychově zařízené kajuty turistické třídy, do které se vejde dvě sta (!) cestujících. Zabereme předem určená místa, chvíli vyčkáme a hajdy na palubu. Tam se již opět tančí a korzuje a prim vedou Španělé. Náš soubor se odebírá na záď plavidla, aby nám neunikl okamžik odplutí.

Nějakou chvíli to trvá, ale dočkáváme se. Nákladové rampy se v tichosti zvedají, vrata se zavírají a celá loď se otřese při startu motorů. Ti na návětrné straně mají kliku. Ti po větru se mění v učouzené kominíky. Mračno sazí z komínů společně s obrovským mrakem čmoudu zahalí na krátký čas nejvyšší palubu a náhle cítíme malé zachvění a kolos se pomaličku dává do pohybu. Trvá to celkem dvacet minut, než se vzdálíme od pobřežního mola tak bezpečně, aby mohl lodivod zvaný „Pilotti“ zeleným světlem signalizovat volno do průplavu, aby nás zavedl na širé moře.
Celé osazenstvo lodi je na palubách a vychutnává západ slunce nad vrcholky skal nad městem Janov. Rozsvěcejí se světla v celém městě, svítí majáky i celá „naše“ loď a v srdcích našich svítí plamen hrdosti, že jsme „u toho“ a prožíváme to. Krkonošští horalé jsou na lodi, která je veze vstříc neznámému.

Na palubách je živo. Desítky souborů z celé Evropy tančí, zpívají a hrají všelijaké seznamovací hry. Tak nevím, zdali se loď chvěje pod rázy desítek tančících nohou, nebo zdali jsou na vině předoucí motory. Naší nejmladší, Lucka s Ondrou, se vedou po palubě za ruce a v jejich srdcích je znát chvění nervozity. Bábinka Janusová zase dlouho otálí s výletem na palubu a potom nakonec v doprovodu syna Slávka se odhodlá a… i ona je za malou chvíli zvlhlá prosoleným vlhkým vzduchem a tričko se znakem města Vrchlabí a nápisem Krkonošský horal se jí lepí na tělo. V té vlhkosti a soleném ovzduší si člověk připadá, že má plovací blány mezi prsty u rukou, říká moje žena a na důkaz toho předvádí, jak se jí prsty lepí k sobě.
Plujeme Středozemním mořem z Itálie do francouzských vod, kde obeplujeme Korsiku, a vrátíme se do vod italských, abychom po devíti hodinách plavby přistáli v přístavu Porto Toréz na Sardinii.

Je ráno šest hodin a my pomalu přistáváme na Sardinii. Celkově ospalý a tichý přístav se náhle probouzí do obrovského shonu a hluku. Pasažeři vystupují z lodi, auta a busy vyjíždějí z útrob a řadí se na molu do kolon vpravo, návěsy vlevo, cestující uprostřed a nesmí se hnout, dokud policisté nedají pokyn. Už přišel a my hurá do našeho autokaru. Na povel se dávají všechna vozidla do pohybu a naprosto spořádaně opouští přístavní molo. Než se naděješ, je zase přístav prázdný a tichý.
Nesmím zapomenout podotknout, že všechny přístavy v Itálii jsou přísným vojenským prostorem a vše je také vojáky řízeno. Jak jsem byl poučen jedním stevardem z naší lodi, který se jmenoval mimochodem Stanislav Jizerský a pocházel od Stráže pod Ralskem, každý zbytečný pohyb na přístavním molu je nežádoucí a je sledován vojenskou hlídkou. Dobré poznání.

V našem autobusu bylo vedením zájezdu rozhodnuto, že než se zaregistrujeme v Nuoru organizátorům festivalu, nejprve navštívíme moře poblíž Porto Toréz, abychom si užili své středozemské přítomnosti. Na starých pevnostních hradbách jsme rozložili nejprve své ležení, kde se vybalilo krmení pro hladové žaludky a mužstvo bylo nasyceno. Musím podotknout, že celou cestu vedení zájezdu mělo vyhlášenou prohibici na alkohol a teprve zde bylo povoleno ke konzumu plechovkové pivo, dovezené z otčiny. Bylo to přijato s povděkem.
Pak se přejelo zpět do města Alghero na pláž, kde se po dlouhé době podařilo s busem zaparkovat nedaleko pláží a celé osazenstvo souboru se poněkud úprkem odebralo k moři. Měl jsem tu čest doprovázet na cestě naše seniory a než jsme došli na pláž, naši junioři již byli asi sto metrů na kamenném vlnolamu a mávali směrem na nás tak dlouho, než si jeden z nich šlápnul na mořského ježka. Ouvej, ouvej!!!

To bylo nepříjemné. Tanečník s opuchlým chodidlem a velkými bolestmi? To snad ne! Zdravotnííícééé!!! Řvali směrem k moři všichni, kteří byli poblíž. Diplomovaná zdravotní sestra Petra vystřelila z mořské hladiny jako střela a přistála u postiženého. Zrevidovala situaci a úraz, vydala pokyny a příkazy a během okamžiku byl „tyjáter“. Senior Hanuš s řidičem Pepínem pádili do busu pro láhev Propolis, který včelař Hanuš sebou bere vždy a všude. Sestra Petra zatím se jala pomocí nějakého „vercajku“ dolovat z nohy Ondry ježkovy bodliny a patřičně u toho klela. Nakonec použila „meducíny“ strejce Hanuše ze Štěpanic a věřte nevěřte, Ondra měl za tři dny nohu zdravou a nakonec také tančil!
Ze zkušenosti vím, že takto poraněná noha ježkem, dokáže trápit minimálně čtrnáct dnů. To potvrdil i lékař v Nuoru. To jen na okraj.

Když se potom souboráci vydováděli v moři a nakochali se krásného počasí (na Sardinii od dubna nepršelo, všechno bylo spálené sluncem a strašně se šetřilo vodou, nikde se nesmělo kouřit na volných prostranstvích a byla guvernérem ostrova vyhlášena mimořádná situace pro celý region), odebrali se všichni okolo třinácté hodiny do autokaru a nastoupili jsme cestu do města Nuoro, hlavního města provincie Nuoro, dějiště celoevropského festivalu folkloristů, zvaného 40th. Fraternita Europae – Europeade Nuoro Sardinia Italia. Co bylo dál, až příště...

Krkonošský horal, město Nuoro a festival
V patnáct třicet jsme se od západu ostrova přiblížili k městu Nuoro, které leží v nadmořské výšce 500 m až 850 m n. m. Provinciální město správního významu města krajského, s počtem obyvatel asi 50 000. Oplývá velikým množstvím divadel, kin a všelijakých zábavných center, centrum města je nádherné a plné historických staveb a chráněných památek.

Jelikož se jedná o velice církví ovládanou zem, i její obyvatelstvo je ve své modernosti velice zbožné a i způsob zabavování ve volných chvílích je ve znamení ducha věřících a je velmi zdrženlivé. Poznatek Středoevropana je ten, že se na Sardinii žije převážně v nočních hodinách, kdy miminka v kočárcích v půlnoční době jsou normálem a hřmotně hrající pop na ulici z reproduktoru v době dvou hodin po půlnoci, je zábavou mladých lidí a normálem taktéž.

Když jsme v nočních hodinách procházeli se souborem ulicemi města Nuora, nebylo výjimkou, že projíždějící automobily nás zdravily troubením ne tichým a osádky voláním „bravi Čeko“ vzdávali hold naší republice. Proč?
Celá Sardinie pije vodu z podzemních vrtů. Dobrou vodu. Naprostou většinu těchto vrtů provedli čeští vrtaři v sedmdesátých a osmdesátých letech a veškeré čerpací práce na vodovodech provádí čerpadla firmy Sigma Olomouc. Pakliže jsem zavítal do některé hospůdky v Nuoru, oblečen do trička se znakem našeho města s názvem Czech Republic, zdravili mne domorodci slovy – bravi Čeko bravi Sigma. Já osobně jsem měl strašně pyšně vystrčenou hruď a byl jsem hrdý na všechny doma. Věřte, ani jsem nemohl mluvit, jak opravdově jsem byl dojat, když strýc nuorský v promaštěné zástěře mne zval dočista „počesku“ na panáka a chtěl, abych pozdravoval tam doma ing. Kamenohorskýho, který jim tam ten vodovod stavěl. Neznám ho, ale jsem na něho hrdý!

Jsme v Nuoru a musíme se po zaregistrování ubytovat. Naší domovinou se stane zemědělská univerzita v Nuoru společně se soubory z Itálie, Toronta, SRN z Mnichova, Lotyšska, Španělska a Francie. To jsme spali na jedné budově. Okolo nás, vpravo i vlevo byli ubytování členové dalších souborů a všichni jsme se scházeli na „našich“ Evropských schodech do budovy, kde se prováděly koncerty hudeb a tančilo se každý den až do rána.
Nevím, zdali to tak má být, ale náš soubor první noc zahajoval. Ve 22.00 hodin jsme se soustředili před budovou na schodech a začali hrát. Od půlnoci se přidali Němci a okolo druhé hodiny ráno i Lotyši. V šest ráno jsme hráli národní hymnu a příslušník ochranky naší budovy (policie hlídala všechny budovy s ubytovanými členy souborů) salutoval před naší státní zástavou. Když potom soubor z Itálie hrál svojí hymnu, stáli jsme v pozoru my a vzdali jsme poctu. Italové si potrpí na pocty a tím jsme se stali jejich miláčky.

Nastal den. Čeká nás vystoupení na Pizza Vittorio Emanuele a posléze na Spettacolo dei gruppi dell Europeade. Ve stínu je teplota 36°C a je teprve deset hodin dopoledne. Když se odebíráme na místo určení, tak je ve stínu 39°C a my cestujeme v klimatizovaném busu aniž bychom věděli, co nás venku čeká...

Je 17.7.2003 14.00 hodin odpoledne a my v žáru slunce podnikáme prvé své vystoupení. Diváci jsou v zahrádkách restaurací, na balkonech domů a ve stínu obrovských stromů, však v samotné blízkosti parketu není ani noha. Hudba dává pokyn, hraje se a tanečníci nastupují svojí produkci. Dvacet minut se tančí v žáru smrtícího slunce, ve znamení téměř padesáti stupňů Celsia. Je to „záhul“, ale vyšlo to!
Po nás jde další skupina, však nevím jaká, neboť již chci být v autokaru a dosahu jeho klimatizace. Všichni jsme obstáli.

Následovala cesta na ubikaci, „údržba“ krojů a těšení se na večerní gala parádu při zahájení samotného festivalu. Tam neúčinkujeme, tam jsme jako diváci.
17.7.2003 ve 21.00 byla zahájená slavnostní část Europeade v Nuoru slavnostním projevem pana Bruno Petersena, presidenta folkloristů EU. Druhým řečníkem byl Generální guvernér Sardinie pan Francesco Licheri a starosta Nuora pan Mario Demuru Zidda. Jenom mimochodem, starosta se ne italsky, ale v nářečí „sardinico“ řekne Il Sindacizo, v italštině pak sindaco.
Program byl velkolepý a všichni jsme zírali s otevřenou hubou. Vystřídalo se v něm osmdesát skupin se svým tříminutovým programem a nelze určit kdo byl nejhezčí. Všichni byli fajn a my to patřičně ohodnotili potleskem a křikem „bravi“. Zážitek z ochozů byl, že jsme česky křičeli bravi a o dvě řady níže v publiku nás Italové opravovali že ne bravi, ale „dobřže“. No uznejte, není to nádhera, dva tisíce km od rodného místa? Večer byl slavnostně ukončen a my se odebrali na svojí ubytovnu.

Pomalu, aby i senioři stačili, jsme se ubírali na naší kolej a nějak nám něco nešlo na rozum. Teprve když jsme vstoupili do patra ubytovny, začala hrát muzika všech souborů na budově ubytovaných a my se rychle přidali. To byl seznamovací večer našich souboru, ubytovaných v budově. Hráli všichni, hráli na všechno a hráli dlouho. Ti co nehráli, ti tančili. Konec byl v 5.00 hodin. Budíček v 6.00 hodin.

Začal den 18. července (luglio) 2003. Ráno v sedm hodin, když snídáme, je venku ve stínu 29 stupňů C. Lepíme se potem a sedíme jen v tričkách a trenýrkách. Ani mnoho nejíme, pouze pijeme ovocné šťávy a ti zkušenější vychutnávají trpkého a přesto sladkého sardinského vína, po kterém se dle domorodců snižuje potivost a úbytek tekutin z těla. Je kritický den a proto se nikam nepospíchá, balíme nejnutnější a odjíždíme k moři do Fuile e Mare, což je severně od Orosei a je tam nejčistší moře jaké jsem kdy viděl. Já teda viděl moře prvně v životě, ale takhle se to přeci říká, ne?

V té čistotě a nádheře jsme se vyřádili a opálili tak, že někteří moc a sestra Petra potom natírala Panthenolem všem záda a ramena, aby neskučeli. Po návratu se všechno dělá bez příslovečného „fofru“. Více se dělá legrace a pomaličku se připravujeme na vystoupení v ulicích města, které nám začíná ve 13.30 hodin.
Podobná situace je u souborů z jiných zemí. Také „srandují“ a nikam nepospíchají. Pikolo Rambo, jak naše děvčata nazvala harmonikáře od Italů, se již přišel na nás podívat a pozdravit se a zároveň stačil dohodnout večerní koncert na „Evropských schodech“. Má to vypuknout o desáté večer. Pikolo Rambo proto, že byl mrňavý a „svalnatý“.
Odjíždíme na oběd a z oběda hned jdeme do krojů a přejíždíme na druhou stranu města, kde budeme v parku vystupovat. Před námi vystoupili Řekové a hned po nich jdeme na řadu my. Vrháme se do arény v žáru 45 stupňů a srdnatě odtancujeme třicet minut programu a pomalu se chystáme na cestu k autobusu, když se mě zatmí před očima a jako jediný se odporoučím někam do tmy. Já, který jsem netančil, pouze třískal do vozembouchu, jsem odpadl na záda. Je to ale samo sebou, když se spí dvě hodiny denně, aby člověk o něco nepřišel, když tam je všude tolik zážitků a událostí. Naše zdravotní sestra Petra ale nastoupila a moje maličkost se okamžitě stala „staženým králíčkem“, neboť než se kdo nadál, seděl jsem na verpánku svlečený a s „mokrým hadrem na tejle“. Po chvíli bylo dobře a mě dvakrát, neboť jsem jako šéf měl radost, že nikdo jiný nezkolaboval.

Po návratu z ulic jsme se připravovali na večerní představení, které mělo být „velikým průserem“ neboť nebylo taneční, ale pěvecké. To naše silná stránka není a proto začaly dvě hodiny šíleného úprku na ubikaci, abychom alespoň nějak obstáli. Vybrali jsme si písničku Křižlickou polku, kterou všichni perfektně umí a zároveň je líbivá. Několikrát jsme jí „sjeli“ a došel jsem k závěru, že lepší to už nebude. Ještě jednou jsem všem vysvětlil frázování, rytmiku a artikulování, společně s úsměvem v projevu při zpěvu a to bylo asi vše. Nyní již musí působit pouze tréma a nervozita.

Po večeři jsme se odebrali autobusem na Městské přírodní divadlo, kde se ten „tyjáter“ konal. Hodinu a půl před zahájením jsme na místě, trpělivě očekáváme co se bude dít. Ostatní umělci stále nacvičovali po koutech své čtyřhlasné chóry, upravovali a měnili aranžmá a my jen čuměli.
Najednou přišla jedna můra, která nás vyzvala k nástupu do přípravy. Můra píši proto, že všechny asistenti hlavní režisérky chodili oblečeni v černých šatech a černých blůzách, mužští potom v černých kalhotách a černých rolácích. Všichni měli vážné a jaksi klidné vystupování a jednání, které se přenášelo i na účinkující. Ta naše nás dovedla na nástupové schodiště před jevištěm, kde nás čekalo posledních patnáct minut před výstupem. Hlavní režisérka programu paní Annemarie De Ridderová z Belgie nás stále chválila, jak že prý jsme ukáznění a trpěliví a jak klidně vyčkáváme na svůj nástup.

Jó, prdlajs ukáznění! Byli jsme přepadlí až běda a všichni jsme potřebovali na velkou i malou ze samé nervózy. Ještě jsem dostal pokyn, jak se máme pohybovat po jevišti, kudy jít, když součastně při našem nástupu odcházejí i umělci z jeviště a průchod je sotva tak velký, aby tam dva vedle sebe prošli. Najednou se paní Annemarie sladce usmála a slovem „plís“ nám pokynula na díru, kterou se kráčelo do jámy lvové...

Šel jsem první a při pohledu na kamery státní Italské televize a ochozy plné lidí, jsem měl sladko v krku. Ale soubor se postavil na předem určené místo, vyčkali jsme až nastoupí i zbylé tři soubory na jeviště a na pokyn další můry jsme začali zpívat tu naší píseň. V tuto chvíli, kdy píši tyto řádky, jsem opět tak dojat jako když jsem to zažil přímo na jevišti. Po několika taktech našeho zpívání, které bylo zahájeno naprosto přesným nástupem všech zpěváků a perfektním přednesem, rytmikou i melodičností, se přidali diváci v ochozech tleskáním do rytmu a nejkrásnější pocit jsem měl, když celý ochoz, kde sedělo pět tisíc diváků, skandoval „bravi“ a tleskal. Diváci v horních řadách dokonce povstali ze sedadel!

Věřím, že spatřím i video nahrávku, kterou pořídila druhá tlumočnice Sylva. Našemu dokumentaristovi totiž těsně před naším nástupem na jeviště došla kazeta. Toto si,prosím, zapamatujte. Jinak opravdu se náš výstup velice povedl a řidiči, kteří celý náš výstup sledovali na televizoru v hospůdce nedaleko od přírodního divadla, nám popsali, že nejhezčí byl záběr v detailu na naší babičku a dědečka a na jejich trikolory, připevněné na prsou. Nosili jsme totiž trikolory i na krojích a stejně tak je nosili pouze Řekové a Estonci. I to byl jeden z důvodů, kdy si nás kameramani televize hodně všímali a snímali nás. Znovu podotýkám, že každý pořad z Evropeade byl v přímém přenosu v zemích EU.

Po našem odchodu z jeviště nám přišel poděkovat za prima výkon hlavní scénárista a generální režisér pan Harry Reyntjens z Antverp, který dokonce řekl, že naše pěvecká přirozenost a spontánnost se dá přirovnat k tichému večeru na vsi, kdy jsme dokončili večerní dojení a poklidili veškeré havěti na dvoře a jen tak, sami pro sebe, si všichni na zápraží domu zazpíváme. Věřte, opravdová pochvala a uznání z úst takového člověka.
Naše šéfka v zákulisí byla třikrát upozorněna šéfkou Valášku, že již zpívá její soubor a ona reagovala slovy, že to nejsou naši, že až budeme zpívat, bude to asi neposlouchatelná hrůza. Sama přede všemi potom prohlásila, že když si uvědomila nakonec, že to opravdu zpíváme my, Horal, tak se rozplakala dojetím a nevěřila svým uším. Taková to byla nádhera. Takové divy dovede pouze tréma.

Náš návrat na ubikaci byl triumfální a nejhezčí překvapení bylo, že kolegové z ostatních souborů nás již očekávali a okamžitě začal noční koncert. Soubor měl co oslavovat a být na sebe hrdý. Hezký pocit, dva tisíce km od domova. Když jsem okolo třetí hodiny ráno dole pod „Evropskými schody“ sledoval své „souboráky“ na schodišti sedící se členy jiných souborů, měl jsem v srdci takovou plnost a jen jsem si přál, aby zakladatelka souboru a moje matka se tam z hůry také dívala a prožívala to společně se mnou. Alespoň v mé mysli. Mám pocit, že již vím, co znamená být na někoho hrdý.

Další postřehy z Nuora
Je ráno 19. července, den sabato (sobota) a nás čeká nejtěžší den Europeade v Nuoru na Sardinii. Od 10.00 hodin je manifestační průvod všech účastníků 40. Europeade na hlavní třídě Nuora, zvané Campo Quadrivio, přes Via Lamarmora, Corso Garibaldi až na Pizza Vittorio Emanuele, to je náměstí, kde průvod bude končit. Trasa prý dlouhá 1,5 km. Protože znám tyto zaručené zprávy pořadatelů o délce průvodu, nakládáme na náš žebřiňák dostatek lahví s pitím a všelijaké potřeby naší zdravotnice a igelitku s náhradními ponožkami tělové barvy jako protiváhu odřených nohou. Dědek Hanuš opatrně ukládá i lahvičku s Propolisem, který je jedinečným lékem na puchýře a odřeniny.

Nastupujeme pěší turu na seřadiště, které je jenom kousek od našich ubikací. Horší je najít své místo, neboť máme pořadové číslo účasti 60, ale skupin je 204. Nakonec ho nacházíme a zařazujeme se. Hned na to se průvod dává do pohybu a sardinský biskup všem skupinám a souborům žehná. Publikum na obou stranách vozovky je nespočetné a všichni velice upřímně každé skupině tleskají a provolávají ovace.
Naše babička sem a tam se ukloní, až jí jsou ke spatření „remundky“, teda spodní gatě sahající až po kolena, ozdobené krajkami. Dědeček se nenechá zahanbit a ukazuje za babkou, že to je dočista prd, co ukazuje a aby babka neviděla, vyhrnuje si nohavice do půl lýtek a předvádí své „spoďáry“ s ještě lepšími krajkami a publikum řve a slzí. Při tomto výkonu žmoulá mezi rty fajfku, aby se nemusel také řehtat.
Je jasné, že když se v průvodu takto „blbne“, tak to všechno rychle utíká a když ještě muzika stále hraje do pochodu, což se publiku také líbí, jde všechno ještě lépe a nikdo nevnímá, že již pochodujeme druhý kilometr. Občas se i zatančí a stále se zpívá.

Najednou vzrůstá nervozita pořadatelů, stále více pobízí k většímu a rychlejšímu pochodu, to aby nevznikaly mezery mezi jednotlivými skupinami, které ale stejně vznikají, protože by to ani nebylo ono. Blížíme se k presidentské tribuně, kde jsou nejvzácnější hosté a návštěvníci tohoto exhibičního vystoupení.
Nevím, zdali při příchodu před tribunu nosiči vlajek věděli, co mají udělat, ale já jim to zapomněl říci. Asi čirou náhodou se nosič naší státní zástavy před presidentem Italské republiky otočil za pochodu o 45 stupňů směrem k tribuně a mírně se uklonil, čímž došlo i ke splnění protokolu před hlavou státu a my si tím náramně šplhnuli, neboť jsme byli asi jediní, kteří to udělali. To samé pak udělali nosiči vlajky souborové a vlajky města Vrchlabí a čestní hosté na tribuně povstali a celou dobu, co procházel náš soubor, stáli a mávali.
Vedle presidenta byl i generální guvernér ostrova Sardinie, starosta Nuora a president provincie Nuoro, pak president Organizačního výboru Europeade v Antverpách pan Bruno Peeters, zástupce Výboru EU. Také tam byli všichni čtyři vícepresidentové, hlavní pokladník, tajemníci a rozhodčí, pořadatelský výbor složený z 28 lidí ze všech účastnických států a dokonce senát posuzovatelů úrovně jednotlivých výstupů spolků a souborů na hlavních pořadech Europeade v Nuoru. Skládal se z devíti lidí a díky jemu již vím, jak jsme dopadli v hodnocení my, Krkonošský horal z Vrchlabí. O tom ale až později.

Zpět na ubikaci jsme se vrátili utahaní jako mrchy okolo druhé hodiny odpoledne, v největším žáru a první naše snaha byla, dát sebe i kroje do „richtiku“. To proto, že zítra nás čeká závěrečný den v Nuoru s největším finálovým vystoupením. Dnes ještě jdeme na setkání se starostou Nuora a významnými osobnostmi země Itálie a Sardinie.
Jdou dva zástupci vedení souboru, kteří se patřičně vystrojí, vezmou s sebou dárky připravené již doma a vyráží. Po jejich návratu od starosty se chechtají a všem vypráví zážitek z předávání dárků. Když šéfka souboru předstoupila před pana Bruno Peeterse, ten se rozchechtal a začal jásat, že prý tu figurku zná, že to je Krakonoš a že ve Vrchlabí byl v muzeu a do Špindlu že jezdí lyžovat a tak má radost, že jsme tam. Jako v Nuoru. Ostatním pak vysvětlil, co to je ten Krakonoš, že to je dobrý duch hor krkonošských a všichni měli radost, že to vědí a nemusí se jen tak tvářit, že to vědí.

Naši vyslanci nám to líčili velice vesele, až jsme byli všichni veselí a vzali nástroje a ze samé radosti začali hrát a zpívat a pak se přidali všichni ostatní na ubikaci a zase bylo kvůli nám veselo všem. S naším vozíčkem zvaným žebřiňák se dojelo do prodejny na nákup, koupilo se hodně minerálek a vína, nějakého holandského piva, které chutnalo jako když je zkyslé a někdo si koupil i lahvičku něčeho lepšího. Těch ale bylo velice málo, neboť na Sardinii je strašně dusno i v nočních hodinách a kořalka se nedá pít.
Policista Mário, který sloužil na naší ubikaci, donesl dva kusy ledu, které jsme na umývárně dali do bazénku na mytí a tam jsme všechny nápoje snosili a chladili je docela královsky. Ti z ostatních souborů to udělali také a hned bylo veseleji až do rána. Spalo se jen slabou hodinku a nás čekal nový den, 20. červenec 2003 poslední den pobytu v Nuoru.

20.července – luglio, neděle – Domenica. Je ráno, začal nový den a my se chystáme naposledy k moři. Rychle balíme vše potřebné a nanášíme do autobusu. Je písknut odjezd k východnímu pobřeží k Tyrhénskému moři. Počasí opět jako namalované, tak si užijeme. Dnes byl i chladivý vítr a dělaly se pěkné vlny a bylo radost se tam cákat. Vydrželi jsme to až do druhé hodiny odpoledne, kdy jsme se soustředili v krásné hospůdce, kterou vlastnili dva mladí lidé. Byli velice ochotni a když viděli, že pivo pijeme z velkých sklenic po půl litrech, mohli se přetrhnout, jak rychle točili a běhali. Tak jsme měli radost všichni, i nějací Němci, kteří se opičili po nás a pili také potom z velkých sklenic, ale neradovali se dlouho, neboť se strašně brzy opili. Ono to pivo bylo „devatenáctka“ a mělo hodně „voltu“.

Naše šéfka nás ale včas přerušila a dala nástup do autobusu, protože byl čas na odjezd. Ještě popohnala několik žen ze sprch, aby nezdržovaly sprchováním, kterého nám majitel tam ochotně povolil a jelo se zpět do Nuora. „Doma“ potom bylo veliké připravování na večerní galakoncert, který byl na hlavním Městském stadionu, kde se tančilo na pěti podiích a my měli určené prostřední, čestné podium a moravské soubory ty čtyři krajní, co byly v rozích plochy. Než jsme se tam ale dostali, trvalo to velice dlouho.

Odpoledne, po příjezdu od moře, jsme ještě nacvičovali nástup na plochu, práci s vlajkami a samotné rozmístění na ploše a zahájení tance na motivy moravských písní. Když byl nácvik dokončen a já se cítil být klidným, šli jsme se osprchovat a obléknout do krojů. Na večeři jsme nejeli, neboť nám ji organizátoři přivezli na ubikaci a tím jsme ušetřili spoustu času na další přípravy. Osobně jsem dbal na všechny technické prostředky a hudební nástroje aby nechyběly, šerpy na nesení praporu, prapory vyžehlit a jiné maličkosti. Muzikanti pak ještě doháněli drobnosti v muzice, když jsem svolal soubor po sedmé večer před budovu a kde jsme si zakřičeli „Džina“. To je náš bojový pokřik a dodává nám sílu.

Jako nejvyšší hlavní šéf jsem zavelel k nástupu do autobusu a vyjeli jsme na trasu ke stadionu. Jela nás pořádná kolona, asi sedmnáct autobusů jsem napočítal jen z naší ulice, kde se nachází Zemědělská universita a kde jsme byli ubytováni. Při příjezdu ke stadionu nás Městská policie zastavila a dle čísel na průjezdových plakátech na čelním skle autobusu nás rozdělovali do parkovišť. Jinak celá část města, kde byl pohyb účastníků, byl zavřena a zablokována karabiniery, což je státní policie.

Pěšky jsme se potom odebrali na jižní tribunu stadionu, kde si nás převzali „můry“ pořadatelky, jinak asistentky režie. Bylo dvacet hodin a my se pomalu řadili do nástupových tvarů, které byly tři a připravovali se na své vystoupení. Náš kapelník Míla Kunertů byl velice nervózní a něco pořád neměl v pořádku a nakonec pravil, že ti moravští pitomci určitě měli cimbály celý den na slunci, že budou hovadsky rozladěné a že se jde dohodnout na ladění houslí a klarinetu. Odešel a během deseti minut se přiřítil zpět s „jobovkou“, že Moraváci jsou přeladěni někam strašně vysoko, že cimbály hrají jako píšťaly a harmonika že se nedá v muzice použít, neboť se nedá přeladit. Ale nejhorší je, že si k hudbě moravské kapely přidali čtyři takty muziky a nám nic neřekli!
Kdo alespoň drobek zpívá a tancuje, tak ví, že když se připraví na nějakou muziku taneční choreografie, tak se muzika nesmí měnit. Ono by to dopadlo tak, že by Moravané začali hrát a naši tanečníci by neslyšeli hudbu, na kterou byli naučeni začít a než by se zorientovali, skákali by na parketu jako nepodojený kozy a byla by ostuda až na půdu. Ještě tam, na „tartanu“ jsem svolal tanečníky na poradu, rychle vysvětlil problém a Míla je bleskově naučil poslouchat ty čtyři takty navíc. Nakonec to všichni pochopili a samotný podraz moravských souborů, a nevím zdali byl úmyslný či nikoliv, vyšel nám ku prospěchu, což vysvětlím za chvíli.

Plni nervozity jsme očekávali pokyn k nástupu na plochu, který se odehrával za zvuků Belgické královské hudby a který dával generální režisér pan Harry Reyntjens. To čekání trvalo hodinu a půl, neboť všechny soubory před námi měly tři minuty na svůj výstup. Někteří tančili na společnou hudbu jako jsme měli připravené my, někteří ale si svůj čas vybrali dokonale.

Najednou přišel povel a všechny české kapely se přemístily do prostoru určení, kde vyčkaly nástupu všech našich borců. Těsně před tím však došla „kapelmajstrině“ jednoho moravského souboru a řekla nám, že vozembouch a buben na plochu nepůjdou, že dočista rozhodí jejich muzikanty. To bylo jako když mně dá do brady pěstí. Velice rázně jsem upozornil tu dotyčnou dámu, že to je náš folklor a oni ho budou respektovat tak, jako my respektovali je a podřídili jsme se v tanci jejich muzice. Také jsem jí řekl, že když mají tak mizerné muzikanty, ať je nechají v ochozu a my to tam na vozembouch a buben odtřískáme sami!

Když jsem jí potom upozornil na hudební skandál, kterého se na nás dopustili, tak obrátila a pravila, že je vše v pořádku, že jsme se operativně přizpůsobili a vše dobře dopadne. Hlavně, abych se nerozčiloval. Ale já byl v tu chvíli nasra…
Najednou se ozvala nástupová hudba a od té doby jsem neviděl ani prd z celého vystoupení, protože nás obstoupili moravští galové ve valašských kloboucích a díky těmto kloboukům jsem neviděl ani na velkoplošnou obrazovku. Jako doprovod v kapele jsem se Slávkem stál úplně vzadu, vedle kontrabasů a ostatní nástroje stály před námi společně se zpěváky, aby byli všichni slyšet a hráli do mikrofonů. Naše bicí reagovaly tak, že když jsme nic neviděli, tak nás bylo alespoň slyšet. Svědci povídali, že buben a vozembouch bylo slyšet velmi dobře a naše zpěvačky také, neboť jsme si všichni dali záležet. Spoléhal jsem tedy na syna, který prováděl filmovou dokumentaci a mohl jít s oficiálními kameramany z televize až na plochu, ale i tak jsem do dnešního dne neviděl celého vystoupení vůbec nic, neboť v kameře jsme měli poškozenou kazetu a záznam není ke koukání.

Z vyprávění syna vím , že v okamžiku, kdy moravské soubory spustily svojí hudební úpravu, stál náš soubor bez jediného pohybu po celou dobu jejich předehry a ještě dalších pět taktů, kdy se na čtyřech plochách již tančilo a zde došlo k okamžiku, kdy všichni diváci soustředili pozornost na náš stojící soubor a když ti po pátém taktu náhle nastoupili sousedskou polkou, rozeřval se stadion svým typickým „bravi čeko“. Ať Moravané tančili odzemky či verbunky, naše „dolu nahoru“ z Vosiky strhlo diváky k potlesku do rytmu a bylo vymalováno. Znovu ale říkám, že jsem to neviděl.

Jedinou radost mám z toho, že v jednu chvíli při odchodu z plochy se naši mladí, Ondra s Luckou drželi za ruce a strašně nádherně se na sebe podívali, tak nějak zamilovaně a kameraman Italské státní televize je zabral a poslal jejich obrázek do všech zemí Evropské unie jako naše vzkázání, že se máme rádi a že také umíme, v té malé České republice. Potom mně tajemník Folkloristů EU pan Pierre Damay ze Švýcarska vzkázal, že naše mladé zařazují do úzkého výběru na oficiální pohlednici Europeady Riga 2004 a budou vybírat ze tří záběrů. Také úspěch, ne?

Po programu začal Europabál, krojovaný ples všech účastníků. To se začalo tím, že se jednotlivé soubory se svými vlajkami rozběhly plochou a všichni se zdravili se všemi, všichni si vyměňovali adresy a se slzami v očích se loučili a říkali nashledanou v Rize. Pro mne si na chviličku přišla paní Annemarie De Ridderová a odvedla mne k Sardinskému biskupu monsignoru S.A.Pietro Melonimu a ten se mi pochlubil, že dva roky studoval v Olomouci na univerzitě a že se mu svou barevností a vitálností náš soubor velice líbil a popřál nám všem mnoho dobrého. Hlavně obdivoval tanec našich seniorů, kteří v kruhu juniorů tančili sousedskou polku. Ještě jsem si pak stačil v letu stisknout ruku s panem Bruno Peetresnem a už jsem zase pádil zpět ke svým.

A bylo proč. Všichni byli spokojeni a šťastni nad svým výkonem a protože se blížil konec večera a hodiny se překlonily přes dvanáctku, pomalu jsme se odebrali všichni pěšky na ubikaci. Cestou jsme si ještě udělali zastávku na zmrzlinu a potom jsme dorazili na „barák“. Tam teprve byl bál. Všichni se loučili se všemi, někteří totiž v průběhu noci odjížděli nebo brzo ráno a tak se stále hrálo a vyprovázelo, až najednou jsme zůstali sami a neměli jsme se již s kým loučit a tak za velice divného ticha jsme naložili do autobusu veškerý materiál, vše prohlédli a zkontrolovali a za ticha a sklíčenosti, že to všechno skončilo, jsme nastoupili cestu do přístavu Olbia, odkud nás trajekt odveze zpět na pevninu.

Smutný odjezd 21. července 2003 v 7.00 hodin ráno z Nuora. Cesta domů trvala nekonečně dlouho a byla také krásná. Cestou na lodi jsme viděli v moři hejno delfínů, někteří měli dokonce štěstí na létající ryby. Na horní palubě jsme hráli lidovky a pasažéři tančili, personál nás chodil povzbudit občasným potleskem a bylo nám všem dobře, přestože se příšerně projevovala na lidech únava a vyčerpání. Každý účastník Europeady byl vyčerpán a vymačkán jako citron a sotva se držel na nohou. O jedné pauze ve hraní jsem se odebral na příď za manželkou a ona opřená o zábradlí a já stojící za ní, jsem ve stoje usnul a padl na ní jako kámen. Nebýt tam ona a Pavla, tak jsem přepadl přes zábradlí. Někteří se museli odebrat do kajuty a tam si sednout do křesla a spát.

Ale staří „nezmaři“ se zase sešli na palubě a dál hráli k tanci a poslechu. Prostě muzikanti z Krkonoš a z Čech. Ti nikdy nezklamou. Potom již náš soubor dorazil s ostatními na trajektu do přístavu Civitavécchia, asi 50 km severně od Říma, kde po vylodění a nasednutí do vozu se vydal náš autobus na cestu domů. Skláněla se noc a cesta byla daleká. Hlubokou nocí jsme projeli Grossetem, a mnoha dalšími italskými městy, až jsme se ráno ocitnuli těsně u hranic s Rakouskem, kam jsme přejeli asi o páté hodině a po krátké době jsme ještě přejeli hranice do Bavorska, abychom se posléze opět vrátili na rakouské území a pokračovali do republiky. Ještě jsme si udělali zastávku u krásného solného jezera, které se jmenovalo Mondsse, nedaleko Salcburku, kde jsme se vykoupali a odpočinuli si před další cestou.

Poté jsme pokračovali na hraniční přechod do republiky Horní Dvořiště, kde jsme se zastavili v nedaleké restauraci na prvém jídle naší kuchyně a a bychom se utvrdili že jsme doma, byla jedna z nás okradena o peněženku, kterou ponechala na stole bez dozoru a odběhla si dva kroky pro příbor. Chmaták od vedlejšího stolu, z náklaďáku stojícího před budovou, se přičinil a zbohatl o nějaké drobné a 40,- E a bylo jasné, že již nejsme za hranicemi, ale doma!

Pak ještě čtyři hodiny cestování, abychom byli uvítáni ve Vrchlabí našimi blízkými a mohli začít vyprávět zážitky. Kulturní dům Střelnice nás uvítal ve 22.15, rychle jsme vyložili veškerý materiál, osobní věci a rozloučili se mohutným zvoláním „Džina“ s našimi šoféry a rozjeli se do svých domovů.

Závěr
Cesta to byla neobyčejně krásná a hlavně velice náročná. Náročná na schopnosti lidí všech věkových skupin které se v souboru nacházejí. Čtrnáctiletá i sedmdesátiletý cestu zvládli velmi dobře, extrémní podnební podmínky a pracovní zátěž, složité podmínky životní a vysilující psychické zatížení všichni zvládli na výbornou.

Vedení zájezdu Eva a Petr Lelkovi odvedli veliký kus organizátorské práce a hlavně práce s organizátory festivalu, se kterými se někdy dohodnout bylo velice problematické. Ne pro jazykovou barieru. Ta byla zvládnuta s přehledem s angličtinou našeho Petra a Sylvy Pešákové. Ale pro ledabylost řešení organizačních záležitostí, neboť Italové mají pořád dost času. Nyní znamená až za hodinu.

Ovšem naší průvodci, kterými byli studenti university, byli výjimečně přesní a dochvilní, což bylo znát na kvalitě vztahů, které tím byly perfektní. V řešení problémů také napomohli svojí operativností řidiči a majitelé cestovky PE-RO, se kterou jsme jeli, pánové Votoček a Šedivý ze Stružince u L. n. Popelkou. I jim patří náš dík a dohoda, že příště pojedeme zase s nimi.

Ještě se vrátím k nejčastější otázce pořadatelů a kolegů vedoucích souborů zúčastněných na festivalu v Nuoru. Velice často se ptali, kdo nás sponzoruje a podporuje náš soubor na cestách. Oni všichni na vacích s kroji měli značky různých výrobců, od velkých automobilek přes výrobce praček a ledniček, šicích strojů atd. Pouze já jsem na tiskovce musel oficiálně prohlásit, že v ČR ještě neuzrála doba, aby podnikatelé podporovali kulturu. Že tito podnikatelé mají pocit, že v podpoře tohoto odvětví spatřují ztrátu investic. Nepřeji nikomu slyšet odezvu. Pro nás škoda.

Děkuji všem, kteří se přičinili o realizaci této náročné cesty, kteří ji podpořili jakkoliv, byť by i pouhým dobrým slovem. Děkuji všem a podtrhuji, neudělali jsme ostudu! Hrdě a pyšně jsme reprezentovali město Vrchlabí, region a Českou republiku. Že nepřeháním, dokazuji vzkazem všem přátelům a spoluobčanům od pana Bruno Peetersena, presidenta folkloristu při Evropské unii, že se těší na Vrchlabí a Špindlerův Mlýn, kde bude slavit Silvestra a Nový rok 2004. Zároveň jsem převzal i jeho osobní pozvání na 41th. Europeade 2004 v Rize – Lotyšsku - 21. - 25. července 2004. Rádi přijedeme.

Krkonošský horal Standa Lelek - hl. šéf souboru