Je to drahně dávno, co jsme se vtírali do mysli čtenářů svými příspěvky z cesty do Švýcarska a již, tady máme novou cestu, tentokráte do Litevské republiky, města Klaipedy. Regionální národopisný soubor Krkonošský horal opět vyjíždí za hranice své vlasti, aby reprezentoval Českou republiku, Krkonoše a město Vrchlabí na 46. Europeade, jako člen národní výpravy ČR. Dnes již, jako vedoucí souboru, mám vžité zkušenosti a způsoby jednání, dohadování, organizování a přesvědčování a nevím co ještě, při konání takové cesty. Léty se člověk naučí a také se „ostřílí“. Je to naše šestá Europeada a tak nás nic nemůže překvapit. Nemůže?

Překvapení první je to, že nejsou „kšefty“ a soubor nevydělává žádné peníze. Teda jen na režii souboru, navíc nic nezůstává. Ta vystoupení, která manželka „nasmlouvala“, jsou celodenní a ve vzdálených místech, kam musíme zajistit dopravu. Výdělek je proto celkem malý. Doprava je drahá, a abychom nemuseli objednávat autobus jinde, využíváme autobus souborový, náš stařičký Čavdar, kterému v květnu prošla „technická“. No a co, děl jsem. Jedeme na STK a basta.
Naše návštěva na Stanici technické kontroly v Jičíně byla ve znamení přátelské atmosféry, v duch porozumění a vzájemné úcty. Tím to končí! Kopli nás do řiti a seškrábali i tu starou červenou známku, co na SPZce byla. Poslední komisařova slova byla, že buď si koupíme nový autobus, nebo ať do tohohle investujeme stejné peníze jako za nový, neboť je tento starý, promiňte mi, „na sračku“. Se schlíplými ocasy, dalo by se napsat, jsme se vydali na zpáteční cestu domů, nevím, co měla schlíplé naše jediná ženská na palubě Pavlína, ale mlčela také a všichni jsme si představovali, jak ve Sportce vyhráváme první cenu s jarní prémií a jedeme do Vysokého Mýta pro nový autobus, který tamější dělníci vyrobili dle naších požadavků, když na to máme - tři lůžka v zádi paluby autokaru pěkně nad sebou, ještě si poručíme zřízení závěsu pro uskladnění krojů a pochopitelně i biologicky odbouratelný hajzlík v nádherné kukani. Blíží se naše Vrchlabí a my jsme tam, kam nás nakopli – v řiti.

Překvapení druhé je to, že opravdu se vrháme na přestavbu našeho drahého autobusu, kterému mazlivě říkáme „ten šrot“ a začínáme nejprve nalezením lokality, kde bychom mohli tu hrůzu odstrojit, zrevidovat stav a potřebu náhradního materiálu. Nabídlo se Kosmetické studio Hošková, což je máma s dcerou šéfkou a členky souboru, které řekly „Tady je místo, elektrika, i ňákej matroš se najde, tak můžete dělat.“ Tak se stalo.
Autobus jsem přistavil na určené místo a odstrojil vše špatné a zrezivělé… Zůstal základní skelet a šasi busu, ostatní madam Hošková odvozila v kýblech do Sběrného dvora, kde s hrdostí řekla „Kam s tím železem?“, a správce dvora odpověděl „Železem? Ten sajrajt hoďte tam mezi ty hadry!“
Dnes ten autobus má nové díly spodního rámu, novou podlahu z nerezového plechu a z hliníku boky atd. Bez problému se na materiálovém zajištění podílela i firma Kovovýroba Vencl a to ZDARMA, za což děkujeme. Libuška Hošková dala dohromady metry potahové látky z vlastních zásob, ze kterých se majitel Čalounictví Kulhánek na Valteřické ulici uvolil ušít nové potahy sedadel. Podotýkám, že také ZDARMA. Aby našemu neštěstí nebylo konce, zřítil se nám papundeklový strop busu i s elektroinstalací a bylo vymalováno. Náhradu jsem vymyslel hlavou a Líba Hošková to proměnila ve faktickou věc. Zašla v Kunčicích n. Labem za panem Kynčlem a jeho truhlářská firma nám pomohla DAROVÁNÍM dotyčného papundeklu, který se jmenuje Sololit a strop byl zachráněn! Členové souboru, hlavně tanečník pan Mikeš, Bílek a Jirouš, sami pomohli s opravou, nebo sehnali kýžený materiál pro opravu. Tak díky. Všem, kteří pomohli, díky!

Překvapení třetí je pro mne, jako šéfa souboru a mojí manželku, která je jednatelkou a mojí pravou rukou, tím smutnější. Prvně jsem měl vyvést do zahraničí největší účastnickou skupinu z našeho souboru. Už v listopadu minulého roku jsem nahlásil daný počet přihlášených osob a zaplatil za ně účastnický poplatek 95,- EUR za každého. Však jaké zděšení nás (pořádající) provází několik týdnů před odjezdem, když se vám odhlásí čtyři z devíti tanečníků a jedna tanečnice. Finálový tanec utvořený na motiv nádherné muziky z Třebíče ztrácí smysl a stává se chaotickým. Potřebuji sudý počet tanečních párů, jinak je všechno v kopru! To je „pošušňáníčko“ řešit takové pecky!
Pomáhá přítel jedné z tanečnic, který je z Prahy a nemá o našem tancování ani páru. Zapojujeme všechny možné páky a učíme ho, aby nám pomohl. Čas je neúprosný a běží svým naučeným tempem. Ale potřebujeme šest páru tančících. Dobrá zpráva je, mezi tou směsicí špatných a ještě špatnějších zpráv, že nám Město Vrchlabí opět přispělo částkou deseti tisíci korun na náš projekt. Moc děkujeme. Stejně ale do toho jdeme a ať tak, nebo tak, budeme v Klaipedě republiku, hory i město reprezentovat s důstojností a ctí!
Stejně si ale neodpustím poznámku, že nechápu dnešní mladé lidi a jejich zodpovědnost. Ono totiž pracovat v národopisném souboru v jakékoliv sekci, taneční, pěvecké, nebo hudební, znamená mít největší zájem něco dokázat! Předvést někde své umění a znalost folkloru svého regionu, mít možnost se předvést a dokázat svojí svébytnost národnostní, vlastenectví a lásku k rodnému kraji. Tak cituji z Preambule charty Europeade. Dodávám: Něco se naučit o životě předků, znát své kořeny a být na ně patřičně hrdý. A mít možnost to předvést na největším, nejprestižnějším folklorním festivalu, jakým Europeade je, je pro ty tisíce jiných účastníků vrcholem dosaženého blaha. Jen pro naše mladé je to poněkud běžnou a normální záležitostí, která snad ani nestojí za řeč. Tak nevím, co vlastně dnešní mladí chtějí?
Však čas letí a není místa pro nějaká filozofická jednání. Čeká nás cesta daleká a úkol nelehký, který musíme se ctí zvládnout. Budete-li nám držet palce a přát nám všeho nejlepšího, vrátíme se z Litvy a budeme vyprávět. Budeme vyprávět, jaké to bylo.

Toho dne jsme byli se souborem na přátelském vystoupení u příležitosti Májové veselice ve městě Rumcajse a Manky a Cipíska, v kouzelném Jičíně. Počasí nebylo až tolik přívětivé, přesto nepršelo a dalo se i venku pobývat. Jičínští naše vystoupení přijali celkem dobře, bavili se a dávali najevo dobrou pohodu. Nejprve jsme vystoupili se svým programem na náměstí na připraveném podiu, kde jsme uvedli pásmo nazvané „Pracovní tance krkonošských hor“. Druhé naše vystoupení bylo na dvoře zámku, v kouzelném prostředí, a tady jsme se představili pásmem „U muziky“. Škoda jen, že se toto vystoupení na poslední chvíli stěhovalo ze zahrady sem a lidé to nevěděli. Proto jsme neměli ze začátku mnoho diváků. Posléze se ale lidé dostavili a naše vystoupení dostalo najednou „šťávu a šmrnc“. Do Jičína i zpět jsme jeli prvně naším autobusem Chavdarem, který byl řízen řidičem Miloslavem Jindříškem, učitelem autoškoly, jehož chceme zlákat do souboru jako dramatickou postavu mlynáře.

I tam jsme jeli autobusem Chavdarem a byl řízen Mílou Jindříškem. Ten má ale nervy! Cesta trvala asi pět hodin, měli jsme jednu poruchu a korunu všemu dal náš šéf, když u pumpy natankoval do nádrže místo nafty vysokooktanový benzín. Kupodivu, autobus to ani nepoznal a upaloval na toto palivo jako mladík. Když jsme to ale po sto kilometrech zjistili, rychle jsme u nejbližší pumpy dotankovali ropu, aby se nic nenadálého nestalo. Na Karlštejn jsme dojeli včas, nikomu se cestou neudělalo špatně a tak jsme se urychleně stěhovali do šatny (oddací síň hradu, kde se odbývají svatby a ceremonie), neboť venku pražilo nemilosrdně slunce a byl celkem pekelný hic. Nejprve jsme šli průvodem, který doprovázel pana starostu v dobovém oblečení a Krakonoše, vyslance a pána Krkonoš, kterého jsme si přivezli s sebou. Uvítal nás pan purkrabí hradu Karlštejn a po vzájemných proslovech a zdravicích byl zahájen den Poberounských májí a všelikého radování a taškařic. Naše pásmo Pracovních tanců se líbilo a bylo přijato všemi diváky. Asi půl hodiny trvající výstup byl zakončen sólem Vosiky v podání Míši Bajerové a Martina Jirouše, které sklidilo zasloužený obdiv a potlesk. Tančili na placatých kamenech velikosti koňské hlavy, mezi nimiž byly mezery na zlomení nohy jako stvořené. Nezlomili, dotančili se ctí!
Domů nás vezl zase Chavdar a bylo to dobrodružné, neboť když to řidič nejméně chtěl, brzdila mu pravá kola jako o závod. Řidič to bral s rezervou, neboť stále opakoval, "že má eště kola na druhá straně a ty zatim nebrzděj". Prostě Míla Jindříšek. Domů jsme dojeli ještě za světla, (nebo už ne?), vrátili Krakonoše v Poniklé rodině v pořádku, neboť se ani nestačil opít, jak bývá zvykem. Ještě zastávka v Kopidlně v restauraci U Tomáše na teplé večeři a potom konec. Den byl ukončen naším zdárným návratem a v pořádku.

Také jsme jeli Chavdarem a také nás zlobil. V pravém předním kole něco dřelo a vrzalo, stále ozývaly zvuky hrůzné a nestandardní, jak by řekl odborník. Jen náš řidič Míla Jindříšek to komentoval slovy, že se neposere, takových zvuků už že slyšel z kol…
Převlékali jsme se na Kolonádě v poschodí jako obvykle. Vystoupení jsme měli od 10.00 hodin a jediný, kdo byl totálně na nervy, byl šéf, neboť jeviště (docela krásně provedené venku před Kolonádou), nebylo ozvučené, nikde stopa po mikrofonech a reprobednách, natož nějakých zesilovačích zvuku a efektu… Šéfova nejčastější slova byla "je to vh perdeli" a pobíhal po place s malilinkatým kombíčkem pro jeden mikrofon, kterým ozvučujeme malinké sálky pro úvodní slovo. Nakonec ho postavil na rozvodnou bednu nad hlavy muzikantů, soubor nastoupil Perlářským synkem a vystoupení (hodinové)začalo. První rozhodnutí bylo, nebude se zpívat, nejsou mikrofony! Ale šéf začal sólem Tam na horách. A pak to šlo ráz na ráz. I kuplet se zpíval, tančilo se jako o závod a celkově to bylo nejkrásnější vystoupení této sezóny. Vše se dařilo, slunce svítilo, lidé byli spokojeni a naše muzika perlila. Co dodat? Bylo to fajn. I cesta domů proběhla bez závad (jen ty zvuky v kolech autobusu) a vše dopadlo na velikou jedničku.

Nejzajímavější akce souboru Krkonošský horal, která se kdy uskutečnila, byla akce pořádaná společností První Sovinecká, a.s. Historické městečko Křížov o.p.s.. Tato společnost si nás pozvala do hlavního města Prahy, do její nejnavštěvovanější části, na historickou Kampu a Karlův most. 25. února, kdy v Praze bylo celkem vlídné zimní počasí bez sněhu a s teplotou -2 až -4°C, se svitem slunka a dobře naladěnými návštěvníky. Naše představení začalo velkolepým průvodem po Karlově mostě v čele s Krakonošem, vládcem hor, lesů, vod a strání Krkonoš. Už jeho upřímné pozdravování kolemjdoucích slovy „pozdrav Vás Pánbůh“, bylo nádherné, neboť česky mluvící pocestní zdravili obdobně a cizinci, vycítivší pozdravení, zdravili po svém. Že se průvod s krojovanými tanečníky, zpěváky a muzikanty, vedenými Krakonošem líbil, svědčilo několikeré ucpání mostu lidmi tančícími a zpívajícím, na straně jedné, a fandícími diváky na straně druhé. Spouště foto přístrojů a kamer cvakaly bez přestání a výraz samotného Krakonoše, který hledě směrem na Hradčany s výrazem „To všechno mně tady dneska patří!“, byl nepřekonatelně spokojený a dával to plně najevo.
Průvod krojovaných končil až na Kampě před bývalou vilou pana Wericha na podiu, na kterém soubor vystoupil pro diváky ve dvou hodinových blocích s písničkami, tanci a vyprávěním. Akce to byla zdařilá, neboť stále bylo dost diváků, kteří se „zmrzle“ choulili jeden k druhému s očividnou snahou to vydržet. Velice milé bylo naše poznání, že mezi diváky bouřlivě tleskají i známé herecké osobnosti, jakými je třeba pan Jiří Štěpnička s dětmi, paní Hana Maciuchová s partnerem a takhle vzadu u stromu současný náčelník Generálního štábu AČR pan generál Štefek s rodinou. A proč ne, když byla taková krásná zimní únorová sobotní pohoda. Když jsem na vlastní oči viděl po velice dlouhé době, jak se lidé v Praze na sebe usmívají a pokynutím hlavy se zdraví, když poslouchali jadrné krkonošské vyprávění a rozuměli smyslu v dialektu a nářečí přednášenému. To samo je nádhernou situací, vyprovokovanou vyprávěním a předváděním umění, které mělo svojí přítomnost před několika staletími a je dnes přesto srozumitelné pro současníky. Folklor, jehož prameny jsou v dobách dávno minulých a stále žije jinošským způsobem. Praha se smála, tleskala a těšila se společně s námi všemi, kteří jsme se podíleli na tomto krásném odpoledni. Perníkáři, mincéři, bylinkáři, pekaři, vyšívačky krajek, řezníci, platnéři a zástupci mnoha dalších řemesel, zastoupených na trhu, společně s našimi krojovanými lidmi zdobili krásnou Kampu v tomto odpoledni

Když ještě žila moje matka, to hovořím z pozice jejího syna a nynějšího vedoucího souboru, na kterém se podílíme se svojí ženou ve funkci jednatelky, byla tato věta jejím odkazem a přáním. Tehdy, když umírala, jsem jí slíbil, že vše splním. Jak velice šťastným jsem, když tato možnost se naplňuje. Ve svém věku 55 let mám možnost opět donést náš, krkonošský folklor do mateřského lůna hor, kde vznikl, byl udržován a pěstován, aby součastník z něho čerpal a byl vyživován. Obce krkonošských hor, kterými jsou Štěpanice, Mrklov, Jestřabí, Křižlice, Bratrouchov, Vysoké n,. Jizerou, Poniklé, Stružinec , Jablonec, Benecko a jiné na západní straně hor, osídlené převážně českým obyvatelským živlem a naopak Rudníkem, Bolkovem, Dolním Dvorem a Černým dolem a Javorníkem, které obývali převážně německy mluvící obyvatelé ve východní části hor, jsou pozůstatky naší minulosti, společné minulosti a je pouze naší povinností, je udržovat a přenášet do let budoucích, jako odkaz naších předků. Svým jménem prosím, nehleďme na politiku a odsudky všech minulých generací, prosím! Co nás váže v životě prostém, dřevaře, tkalce, pěstitele lnu, truhláře tesaře, ševce a jejich učedníky, kováře a podkováře, mlynáře a stárky, hajné a učitelské pomocníky společně s řídícími učiteli, nezatracujme, važme si toho a uctívejme to, aby naší následníci nás neproklínali. Aby se nezlobili na odkaz svých předků, který byl okleštěn a neúplný a z důvodů politických překroucený a zdeformovaný.
Jednou jsem slyšel názor člověka v horách žijícího, že Krkonoše nemají svého folkloru. Jak zde ale mohou existovat obce, vesnice a města, která již dnes slaví 500, 800 a více let od svého založení? Štěpanice, Mrklov, Jestřabí a jiné jsou toho důkazem.
Vzdejme úctu těmto obcím i tím, že v roce 2005 se setkáme s odkazem minulosti při založení a budeme se snoubit s přítomností dnešních součastníků.